Peking postolympijsky ... a Praha postcestovni

Mili pratele,

nocnim vlakem dlouhym, ze kdyby stal na hlavaku, tak do posledniho vagonu by se nastupovalo na smichove:) jsme prejeli z Sanghaje do Pekingu (mimochodem, ceske drahy pry prave poridily nejrychlejsi lokomotivy na svete, ktere se budou po nasich zeleznicnich stezkach prohanet 140 kmh a od prosince dokonce 160! Ha, ha, ha). Peking je zbudovany ve velkem stylu, moderne a "do sirky". Tak jako muzete nekonecne dlouho bloumat rozsahlym komplexem cisarskych palacu a chramu Zakazaneho mesta, tak i na kazdy presun mezi jednotlivymi castmi metropole je treba pocitat cas v rozmezi 1 - 2 hodin, a to sit verejne dopravy je velmi solidni. Spolu s davy cinskych turistu jsem se prochazel tez kolem prazdnych skeletu obrich olympijskych konstrukci a pral si, at Prahu nic podobneho nepotka. Kvuli olympiade se v Pekingu tez zavedla rada bezpecnostnich opatreni, napr. povinnost projet rentgenem vsechna prirucni zavazadla pri kazdem vstupu do metra (dokazete si to predstavit v case dopravnich spicek?), ktere jaksi uz po skonceni her nikdo nezrusil (!). O Pekingu se urcite u nas v souvislosti s olympiadou hodne psalo a jiste se zminovalo i znecisteni zivotniho prostredi. Nas cinske hlavni mesto uvitalo chladivym, slunecnym a znacne vetrnym pocasim, takze vzduch byl cisty a obzor jasny. To v Sanghaji jsme dusivemu sedivemu smogu neunikli. Ale pokud abstrahujeme od analyzy cinu (s malym pismenem je to spravne) a spokojime se aspon se slovy, pak vam muzu napsat, ze "zelena" je v Cine tema. Od studentu pres podniky az po vladni deklarace, vsichni si problemy zivotniho prostredi uvedomuji a chteji s tim neco delat. A budou muset: pri zvednuti hladiny svetovych oceanu by byla vodou ohrozena vystavni cinska lod Sanghaj, ktera se ostatne uz nekolik desetileti propada do zeme pod vahou nahustenych mrakodrapu a diky vycerpavani podzemnich vod. Ale meli bychom byti fer: kazdy z nas evropanu diky nakupum lacineho cinskeho zbozi vsech znacek mame na znecisteni cinskeho zivotniho prostredi svuj podil (viz dle meho trefny vyrok: "an american criticizing china´s environmental record is like an addict blaming his dealer").



Zakazane mesto

Ptaci hnizdo

Pri populacni dimenzi Ciny je docela nelehky ukol najit libovolnou svetovou statistiku typu "zeme, kde nejvice lidi ... ", ve ktere by tato asijska velmoc netrunila na vedoucich prickach. Cina ma nejvice uzivatelu internetu na svete, nejvice lidi zde zemre v souvislosti se znecistenim vzduchu, je zde 90 milionu jedinacku (kvuli politice jednoho ditete), atd. atd. Presto bych chtel zminit jeste jedno nasledujici: Cina vyzvedla tolik lidi naraz z chudoby jako nikdo jiny nikde jinde. Pri jakkoli kritickem pristupu nelze cinskym vladnim strukturam uprit, ze dokazat zajistit, aby miliarda tri sta milionu lidi mela co jist a kde spat, je znacny uspech. A z teto masy lidi lze v dnesni dobe vyclenit skupinu tak mozna 150 az 200 milionu zajistenych Cinanu, kteri si uzivaji zivotniho stylu, kteremu alespon v materialni rovine nechybi nic, co mame v Evrope. Pro ne jsou nekonecna hluboka udoli Yunnanu pokryta asfaltovymi silnicemi a mobilnim signalem takove kvality, ze se nasinec drbe za uchem. Cina ma velkolepou historii. Zamerte se na ni...a tisicovky let zpatky jen litaji. Na toho, kdo i pres muj popis zustava k cinskym uspechum skepticky, zkusim zapusobit poslednim trumfem:) i FIFA oficialne uznala, ze hra, do ktere je dnes zblaznen cely svet, byla vynalezena v Cine. I to se udalo stovky mozna tisice let pred nasim letopoctem a mic byl kozeny vycpany vlasy a perim.

Ulice v Pekingu

Je libo knedlicek?

Do Prahy jsem dorazil v nedeli nad ranem. Nepriletel jsem, neb jsme se nejak nemohli trefit. Me letadlo z Pekingu me dopravilo az do Londyna, pilot SkyEurope to zas kvuli mlze na Ruzyni zapichl v Bratislave. Tam jsme cekali mezi pulnoci a treti hodinou ranni, az odkudsi z Nitry sezenou autobusy pro pozemni prepravu vsech cestujicich. Byli mezi nami cizinci, kteri si vybrali Prahu pro straveni prodlouzeneho vikendu. Nikdo jim anglicky nic nevysvetloval, bezradne koukali po postsocialisticke bratislavske letistni hale. I ja jsem na svych cestach casto bezradne koukal a vzdy mel stesti na mile lidi ochotne pomoci (a musim napsat ze v Cine obzvlaste). Tak mohu-li si dovolit na zaver jeden moralni apel, ktery ve mne nyni rezonuje: Cesi, budte vstricnejsi k cizincum!

Se zaverem me cesty nadchazi i zaver jeji reflexe na techto strankach. Chtel bych napsat, ze si velmi vazim toho, ze jste si v te nepreberne zaplave informaci na internetu nasli cas a cestu na tento blog.

Rad bych usporadal nejake setkani/promitani/povidani, zamerene na nektere z navstivenych oblasti. Snad se podari spolecne plzenskou charitou usporadat vecer venovany Paraguayi a Bolivii a adopcim. Konkretni udaje sem urcite jeste napisu, jakmile to bude upecene.

Dle poslednich informaci, co se ke me donesly, by mel workcamp v Bataypore mit v lete 2009 pokracovani. Takze pokud byste mel nekdo cas a chut vyrazit podporit nase krajany a uzit si dobrodruzstvi v brazilske prirode, muzete se obratit na Inex. Taktez o letnich prazdninach 2009 bychom chteli do CR dostat 5 - 7 malych Batayporcat, studentiku hodin cestiny, jako motivaci a za odmenu, ze po vecerech misto rybarskych prutu ohybaji ceska slovesa. Cena letenek je pro brazilske venkovany limitujici polozkou, tak kdybyste nekdo vedel o nekom, kdo by byl ochoten tento projekt podporit, dejte mi prosim vedet.

Z Yunnanu do Sanghaje

Yunnan je etnicky nejpestrejsi provincii Ciny, udava se, ze lide zde zijici se hlasi k 25ti ruznym narodnostnim mensinam a prislusnici minorit dohromady tvori temer 40% obyvatel provincie. Zbytek jsou majoritni Cinane - Hanove, za ktere se jinak v celocinskych meritkach povazuje 92% populace. Sladke historicke mesto Lijang je hlavnim centrem oblasti obyvane lidmi kultury Naxi (jejich jmeno, hodne pritomne v lokalnich nazvech, spolecne s rovnez castym starym budhistickym symbolem svastiky lehce znervoznelo nase izraelske spolucestovatele:-). Jedna se o matriarchalni spolecnost, kdy je zena jednoznacnou hlavou rodiny a zabezpecuje jeji obzivu - na ulicich pak vidite chlapiky Naxi, jak pecuji o decka. Dale na sever do hor ziji Tibetane. Budhisticky klaster, co jsme navstivili, byl nove zbudovan pred 30ti lety. Jeho vice nez 300 let stareho predchudce srovnali komunisti za tzv. "kulturni revoluce" komplet se zemi, mnichum se podarilo v okolnich lesich ukryt jen nekolik malo nejposvatnejsich predmetu. V dnesni dobe vsak mozna Tibetane v horskem meste Shangri-la a okoli mohou dychat trochu svobodneji nez jejich kolegove v samotnem Tibetu, zejmena Lhase, na kterou se upira pozornost cinskych uradu a sveta. Ze v Shangri-le (3200 mnm) budou noci jeste chladnejsi naznacoval uz fakt, ze na mistnim trzisti sly nejvic na dracku prosivane deky. Tibetske babky nad nimi vzrusene diskutovaly a zakoupene kousky odnasely v nusich na zadech.

Reka Yangtze, kterou jsme spatrili jak se s mladickou energii probiji hlubokymi udolimi podhurim Himalaji, urazi na sve pouti 6.380 km az ke svemu usti u Sanghaje (prekonajic na ceste cetne nastrahy vcetne kontroverzni elektrarny 3 soutesky). Urcite byla vetsinu casu kdesi v mlze pod nami, kdyz jsme preletavali vcera mezi Kunmingem a Sanghaji. Hladky let trval temer 3 hodiny a ac jsme leteli stale vychodnim smerem, ke zmene casoveho pasma nedoslo - cela Cina je totiz z rozhodnuti Pekingu v jedinem casovem pasmu. Pro lidi zijici na zapadnim cipu Tibetu a Xinjiangu to musi znamenat docela vyznamny posun casu vychodu a zapadu slunce.

Sanghaj je centrem financnim, kulinarskym a nakupnim. Je nablyskana a prelidnena. Zitra vyrazime na jednodenni vylet do mensiho mesta za Sanghaji, ktere ma 5 milionu obyvatel.

Nad salkem cinskeho caje

Za ten cas, ktery mam v Cine k dispozici, neni mozne poznat tuto zemi, neni mozne poznat ani jednu celou jeji provincii. Takze prosim vezte, ze jsem se doposud pohyboval v severozapadni casti provincie Yunnan, ktera se nachazi na JZ Ciny. Taktez veskere me nize popisovane poznatky se tudiz budou vazat k teto lokalite.

Musim napsat, ze muj uvodni trochu rozpacity dojem z teto zeme se postupne dost vyrazne vylepsil. Nas prvni cely den v Cine nam vyslo stravit ho ve meste Kunming, o nemz jsem drive pranic neslysel. Ocekaval jsem spinave centrum Yunnanu, v jehoz ulicich se denne macka pres milion Cinanu. Znacne bylo nase prekvapeni, kdyz jsme se prochazeli mestem, jehoz centrum si nezada s Hong Kongem ci downtown Los Angeles. Siroke prostorne ulice lemovane stromoradim, nova automobilova flotila a moderni autobusy, ktere maji vyhrazeny vlastni jizdni pruh. Dalsi pruh je vyhrazen pro cyklisty a spektrum dopravnich prostredku doplnuje mnozstvi elektromopedu. I chodci maji dost prostoru a mohou relaxovat v rade upravenych parku. Moderni vyskove budovy a luxusni obchody. Ale atmosferu mesta netvrori jen architektura - a Cinani byli k nam doposud vesmes velmi mili. Dost casto jsme ztraceni a snazime se na neco doptat. Ochotu pomoci zpravidla limituje pouze (za to vyrazne) jazykova bariera. Jako pozornost mistnich k zakaznikum uvedu nasledujici priklady: nocni autobus dorazi do mesta brzy nad ranem, ale poklidne zastavi na svem stanovisti a necha pasazery dospat dokud se nerozedni. V restauracich nam pozorne a zdarma dolevaji piti (nejcasteji caj, ale i jine napoje). Udaly by se takoveto veci v CR? Samozrejme, jiste rezervy zde zustavaji. Ani tady auta nedavaji prednost chodcum pri odbocovani. Ani kampan pred olympijskymi hrami nemohla odnaucit Cinany plivat. Ve vyse zminenem dalkovem autobuse nema Cinan problem zapalit si cigaretu a nedopalky hazet na zem. A mistni zachody jsou legendarnim tematem vypraveni cestovatelu: velikym uspechem je, ma-li zachod dvere, zachodovou misu jsme zde doposud potkali jedinou a koukali na ni jak na zjeveni. Zpravidla se jedna o diru ci kanalek v zemi a kabinky jsou otevrene, tzn. vidite ostatni tvorici sve dilo (a u toho klidne telefonuji z mobilu... vice detaily vas jiz nebudu obtezovat). Psal jsem minule, ze Cinani maji cislovky shodne s nasimi ... nikoliv ovsem uz ukazovani na prstech. Takze pokud ukazete jednu ruku s natazenym palcem a ukazovackem, nedostanete 2 ale rovnou 8 (pro Zdenku legendarnich) pekingskych kachen:-)

Je jasne, ze vyse zmineny poradek je tvrde vykoupeny, srouby jsou zde zda se utazene vice nez ve Vietnamu. V ulicich vidite dozirajici policajty, a to jiste armady dalsich hlidaji chovani obyvatel v civilu. Ekonomicky vzestup Ciny bude stat na tvrde praci masy lidi v bidnych podminkach, to je Cina, kterou jako turisti neuvidime. Ale faktem zustava, ze ekonomicka sila teto zeme je zde videt. Mimojine i na velikem mnozstvi velmi slusne zajistenych cinskych turistu, kteri cestuji a obdivuji pamatky sve zeme. Pokud budete planovat cestu do Ciny, zjistete si hlavne, kdy maji Cinane svatky a prazdniny. O tech dnech bude totiz vas postup dramaticky stizen.

Z ceska zname kure sedmi pokladu a osmi tajemnych chuti ani zdaleka neni tim, co ve skutecnosti nabizi cinska kuchyne. Kdyz se zapoctou vsechny regionalni speciality a vlivy sousednich kultur, jednalo by se o neuveritelne sirokou paletu chuti, tvaru, barev. Konecne jsem pochopil, proc Cinany neoslnite nasimi knedliky, a tez ze nase bramboraky nejsou zas takovym svetovym unikatem. Na knedliky jsou Cinani totiz specialisti a nase kynute s ovocem jsou jen jednou z mnoha polozek. Ano, zivime se zde hulkami, nejde jinak. Vyhodou vsak je, ze clovek nemusi resit, co se potrati na trati mezi miskou a usty (kterouzto vzdalenost je vhodne udelat po cinskem vzoru co nejkratsi) - Cinani bezne odkladaji kosti a jine nepozivatelne casti na stul. V restauracich stredni tridy maji menu i v anglictine nebo obrazky jidel. Pokud jdete do lidovky, ukazete na jidlo, ktere ma nekdo okolo, na vystavene suroviny, ktere chcete dostat ke sve misce ryze ci nudli, nebo se proste posadite a nechate majitele podniku, at vam naserviruje podle sebe (odkyvate prvni nabidku v plynne cinstine, kterou vyrkne). V takovych skutecne cinskych lidovych jidelnach dostanete jidlo za neuveritelnych 5 yuanu, coz je asi 12 korun, a najite se dobre. Katastrofou oproti tomu zustavaji mistni "supermarkety" s tisicem regalu susenek a instantnich pokrmu ... a koupit neco, co by neobsahovalo suseny mliko prakticky nelze. Dejte si za me prosim jakykoli cesky syr..:-)

Moje mistni internetove pripojeni je pomale, nevim, zda je to kvuli dratum nebo jestli cinska vlada lusti moje zpravy k vam. Proto aspon pro ted rezignuji na posilani fotek a budu rad, kdyz k vam propasuji tento text. Tesim se, ze jiz celkem brzy vam budu moct nabidnout nejake cinske fotky nazivo.

Z Vietnamu do Ciny

Zaver naseho pobytu ve Vietnamu patril horam pri hranicich s Cinou, vesnici Bac Ha. Zeny naroda Hmong tu v neuveritelne krasne barevnych krojich obdelavaji nespocet pater terasovitych ryzovych poli. Prilis mnoho superlativu? Tezko si pomoct. Tak jsme se rozloucili se zemi, kde prasata sice nemaji kridla, ale za to se vozi na motorkach. Kde kram je soucasne obyvacim pokojem a kde zensky tahaji kameni a jeste se pri tom usmivaji.

A presli jsme necekane pusty most do nejlidnatejsi zeme sveta. Za celou cestu si nikdo muj pas neprohlizel tak dlouho a dukladne jako cinsti pohranicnici. Byli to kluci sotva meho veku, nikoli nepratelsti, spis zvedave-neduverivi. Polozili radu otazek na ruzna razitka a obrazky v pase obsazene. Nakonec pridali i ten cinsky stempl. Pak prisla celni kontrola. Byli jsme varovani predem, ze mame pruvodce lonely planet po cine radeji zabalit do novin a schovat hloubeji do batohu, ze ho cinske urady nemaji moc v lasce. Nicmene celnice nam prikazala poslat veskerou bagaz rentgenem a pak jednoznacne ukazala na prislusny batoh se slovy "show me the book". Problem s pruvodcem je ten, ze na mapach ciny nezobrazuje (zcela po pravu) taiwan, nicmene peking povazuje tento ostrov za soucast sveho uzemi. Nas navrh, ze vytrhneme problematicke mapy se neujal, alespon jsme vynegociovali, ze jsme si mohli vyskubnout sekci o provincii Yunan, kde chceme stravit nejvic casu. Nevim, jaka je situace na jinych hranicnich prechodech, ale jestli byste nekdo sel tudy, zatnete zuby a rozrezte svou knihu za 800 kc na nekolik dilu, oni presne vedi, jaky format hledaji.

Uz to, ze ani anglictine pohranicniku se nedalo moc rozumet, naznacovalo, ze si v cine oproti vietnamu komunikacne jeste pohorsime. Zbytek casu v hranicnim meste Hedou jsme stravili hledanim nejprve nadrazi (ale vlaky tu stavi pouze nakladni), pak autobusaku. Pak jsem vyrazil pro yuany. Jedine Bank of China je opravnena menit, z ostatnich bank me vykazovali, v hotelich vypadali, ze vidi dolary poprve v zivote. Ale nakonec me rukama nohama donavigovali do te spravne instituce. Zaplat panbuh ze aspon cislovky tu maji stejne! Yuany jsme obratem promenili za jizdenky na nocni autobus, ukazujic nazev mesta kunming napsany v rozsypanem caji. Ze bychom ziskali treba informaci, kdy autobus dojede do cilove stanice, nebo jestli ma zachod (nemel), to je utopicke prani.

Mozna, ze nekteri uz tusite pointu pribehu s Lonely Planet. Pred odjezdem autobusu se k nam nachomytl jeden nas novy cinsky samozvany kamarad a za 100 yuanu (250 Kc) jsme si presne stejneho pruvodce (pouzity ale nic neni vytrzene) koupili zpatky.

Vietnamsky pelmel

Dorazily mi cestovatelske posily. Se Zdenkou jsme zamirili nejprve na jih do centralniho Vietnamu, pres kopecky u Ninh Binh do historickych mest Hue a Hoi An. Osvedcilo se nam pujcovat si kola, jsme tak vice chraneni proti nabizecum dalsich prepravnich prostredku a soucasne si tak muzeme udrzet alespon trochu odstup od nejbeznejsich turistickych tras a zabehlych schemat mistniho turistickeho prumyslu (volani "hello, motorbike", "hello please come in", "hello where are you from.." je neustale stejne jako nabidka ruznych organizovanych tour od mistnich cestovek, veskere nabizeni se ale vzdy udrzi v pratelske rovine). I za cenu toho, ze obcas zabloudime mezi ryzovymi poli a misto Unesco hrobky nalezneme katolicky kostel s cinskym drakem v pruceli. Zdejsi kostelnik nam ukazoval, kudy do podzemni krypty vyuzivane za valky propadly strely a bomby - krvava historie uz od staroveku pres vetsinu 20.stoleti dramaticky zasahla mistni lidi i krajinu. A krajina je to prirodne pestra, dlouhe kilometry plazi i neprostupne zelene kopce. Jsme zde neustale na "original" vietnamskych trzistich. Byl to historicky omyl snazit se naroubovat komunismus na narod s dusi obchodnika a podnikatele. Pokud pojedete do Vietnamu, nevozte si s sebou zadne obleceni. Tricka tu nabizeji za 1 USD jako vychozi cenu, a to jste jeste nesmlouvali. Muzete si zde nechat usit elegantni saka, kostymky, saty ci kabaty presne na miru, za zlomek evropskych cen. Vietnamske zeny chodi po ulicich vkusne a moderne oblecene ... anebo v nocnich kosilich, na nohu trepky-vietnamky. Mistni kuchyne je bohata, pestra, chutna a levna. Ji se tu prakticky vse - kdyz pujdete na trziste, davejte pozor, at na vas z nejake nadoby neco nevyskoci - zivi raci, krabi, hadi, zaby a dalsi. Ale neni treba se poustet do extremu, obed ve forme vydatne nudlove polivky s (kurecim/veprovym) masem a zeleninou je za maximalne 25 korun, stejne tak plna miska ryze s rozlicnymi prilohami. Ve vietnamskych restauracich se citite jako opravdovy host, servis je nekdy az extremne pozorny a usluzny. A styska-li se vam po evropske kuchyni, vezte ze z dob francouzske kolonizace zde zustaly na menu takove veci jako bagety a palacinky.

Vietnamske zeleznice

Vietnamka Linda poprver ochutnava pivo - plzenske - v "ceske" restauraci v Hanoji

Hanoj

Opustil jsem preci jen trochu sterilni prostredi kosmopolitniho Hong Kongu a naskocil do Vietnam Airlines pro kratky pohodovy let do Hanoje. Pristavani nad severnim Vietnamem ve me evokovalo zabery z Ceska pri povodnich - vsude kolem vesnic se lesknou vodni hladiny ... jsou to vsak ryzova policka (Vietnam je treti nejvetsi svetovy vyvozce teto stale cennejsi potraviny). Odmitl jsem veskere taxiky, shutle busy a mototaxi a naskocil do mistniho verejneho autobusu, jehoz sofer prikyvl na muj dotaz "center". Nakonec jsem vsak stejne skoncil na motorce, neb z mista, kde me vysadil, nebylo uniku (byt to asi v centru bylo).

V nekterych zemich na svete se jezdi vpravo, v jinych vlevo. A pak jsou jeste zeme, kde se jezdi vsude. Hanojske ulice prekypuji fascinujicim provozem, ve kterem dominuji zejmena mestske motorky, nasledovane s odstupem bicykly (a cykloriksami) a automobily. Vsechny dopravni prostredky praktikuji co bych nazval "obtekani". Napr. i pri odbocovani doleva se zadna zvlastni prednost protijedoucim nedava, proste zacnete pomalou stalou rychlosti odbocovat a protijedouci se vam budou vyhybat po vsech stranach. Totez plati pro chodce, ktery chce "prebrodit" ulici na druhou stranu. Vyda se nejlepe sikmo proti smeru provozu a zachovava pokud mozno stalou pomalou rychlost. Jedinou vyjimkou je prednost autobusu, ten si ji ale zpravidla vynucuje nejhlasitejsim troubenim ze vsech (a take napisem, co maji nekteri na sobe - snad nazvem mistni dopravni spolecnosti - BACHA, coz je specialne pro Cechy). Cestujici na motorce zde vesmes maji prilby, dle zakona je nemusi mit deti do 14ti let(!). Nekteri lidi maji na skutrech rousky ci satky pres oblicej. Domnival jsem se, ze je to kvuli znecisteni vzduchu (ktere zde prekvapive neni az tak hrozne jako maji nektera latinskoamericka mesta). Stejne padnym duvodem se ale ukazal strach ze slunce ... zatimco u nas je "in" pekne opalene telo, v Asii i opalovaci kremy maji "belici ucinky".

Jedna z veselych veci na presunech ze zeme do zeme je potreba ucit se vzdy nove penize a prepocitaci koeficienty. Takze ted zrovna mam v penezence dongy. Jeden dolar je 16600 dongu, coz pekne vychazi tisicovka za ceskou korunu. Hlavne spravne spocitat nuly a nezamenit deseti a stotisicovou bankovku. Minci se v teto krajine vyskytuje pomalu.

Cesi vetsinou pohlizi na Vietnamce jako na trhovce, coz je nase zkusenost s jednou z mala minorit, kterou v nasi zemi mame (s celym polarizovanym spektrem nazoru a radou predsudku, ktere souziti vice etnik v jedne zemi prinasi). Az ve Vietnamu si clovek uvedomi, ze se jedna o narod s bohatou kulturou a historii citajici nekolik tisicileti (tento vyrok ovsem neni z me hlavy, nybrz od jednoho jineho filozofujiciho cestovatele, na jehoz prezentaci o Vietnamu jsem byl jeste v Praze). Maji-li Cesi pro Vietnamce nejaka pozitivni slova, mluvi o jejich pracovitosti. Tu vidim i zde: 88 milionu lidi se musi dost ohanet, aby si vydelalo na zivobyti - naprosta vetsina obchodu a dilnicek je otevrena od rana do vecera 7 dni v tydnu. Vietnamci, se kterymi jsem mohl (doposud) nejak komunikovat, byli velmi pratelsti. Pohostinnost me nedelni pruvodkyne Lindy (pres couchsurfing) nemela mezi (skoda, ze jeji zapas s anglickou vyslovnosti omezoval nas komunikacni radius). Soucasne ale clovek musi byt obezretny na ruzne figle, kdy se snazi vytahnout z bohateho turisty prachy, smlouvat o cenach, prepocitavat vracene bankovky. Ale i to se da brat jako takova spolecenska hra na to, kdo byl zrovna chytrejsi.

Ano, zeme s peticipou hvezdou na rudem poli ma s Ceskem kus spolecne historie. Vietnam v komunistickem zrizeni dale pokracuje, byt jeho cesta vykazuje shodne znaky s cinskou - vyrazne uvolneni ekonomickych svobod a zadrzovani tech politicko-obcanskych. Mozna je to intenzivni ekonomicky rust v poslednim obdobi, ktery se promita do zvysujici se zivotni urovne, ktery zaroven potlacuje touhy obyvatel proti cemukoli protestovat. Soucasne rozhodne neni prijezd do dnesniho Vietnamu navratem do Ceskoslovenska pred rok 89. Dnesni mladi Vietnamci mobiluji jako nikde jinde (sam jsem si za pouhych 100 Kc koupil vietnamskou sim kartu a dostatek kreditu na mistni hovory), surfuji po internetu, koukaji na zpravy BBC a CNN. Rozlicna nabozenstvi jsou povolena. V Hanoji jsem navstivil i Ho-Chi-Minhovo muzeum (s prilehlym mauzoleem, ktere je zrovna v tomto obdobi uzavreno, asi davaji mrtvole novy balsam). Linda mluvila o "stryckovi Ho", cloveku, ktery Vietnam osvobodil, sjednotil a uvrhl na cestu komunismu v jedne osobe, s velkou uctou, vyzdvihujic jeho asketickou skromnost a pracovitost. Na zdech muzea visi jeho citaty, idealisticke komunisticke vety, velmi hezke samy o sobe. Jestli snad nedoslo pri jejich realizaci k nejakym zlocinum se zde nedozvite. Jen tak mimochodem, muj hotel se jmenuje Democracy hotel a na dokumentech ma uvedeno heslo: "independence - freedom - happiness".

Hong Kong

Pokud se presouvate po zemskem globu zapadnim smerem, hraji casova pasma ve vas prospech. Po priletu do noveho mista si posunete hodinky o nejakou tu hodinu nazpet. Je evidentni, ze nelze takto obelstit beh casu setrvale. Kdyz se vydate pres tichy ocean, v okamziku preletu datove cary ztratite rovnou cely jeden den, posunete si datum o jeden den dopredu. Do meho odletu ze San Francisca, ktery se konal kratce po pulnoci z pondeli na utery jsem byl za vami "pozadu" o 9 hodin, utery se mi jaksi nekam vytratilo v oblacich a na asijsky kontinent jsem dorazil ve stredu, nachazejic se nyni naopak o 6 hodin vuci vam napred. Neberte si to osobne:)

Ze domovina hong-kongonske letecke spolecnosti Cathay Pacific nebude jen tak nejaka dira, predvidal uz fakt, ze nas boeing byl nejmoderneji vybavenym letadlem, jakym jsem doposud letel, a v poskytovanem servisu byvala kolonie zvitezila nad svou drivejsi mocnosti (srovnavano s letem British Airways do Sao Paula). Vsak Cathay Pacific taky vyhral cenu za nejluxusnejsi prvni tridu na svete. Ovsem zatezovy okamzik mel teprve prijit.

Po 13ti a pul hodine letu krouzil nas ocelovy kolos nad ustim perlove reky. V Hong Kongu vladlo nepriznive vetrne pocasi. Dvakrat se pokusil pilot o pristavaci manevr, ale byla to jako jizda na horske draze. Lide blinkali do pytliku... i vedle. Z okynka byly videt vlny na neklidnem mori (hong-kongske letiste je nove vybudovane na terenu ukoristenem mori, runway je na obou koncich ohranicena vodou). Po druhem nezdarenem pokusu, kdyz jsme opet nabrali vysku, nam kapitan oznamil, ze letime do Tajpeje. Na Taiwanu jsme dosedli po 15ti hodinach ve vzduchu. Vymenili jsme posadku, doplnili a vyprazdnili prislusne nadrze a po ruznych prutazich vyrazili zdolat HK podruhe. Opet se vse klepalo a po dlouhe dobe jsem zazil, ze po dosednuti na zem lide spontanne tleskali.

Hong Kong je Cina, prefiltrovana pres evropske sitko (jeho "hrubost" nejsem zatim schopen posoudit). Najdete tu elegantni draha shopping centra a luxusni restaurace. Ale take rusne ulice s cinskymi kramky jednim na druhym, neonova blikatka, vyvesni desky sahajici az do poloviny ulice. Jsou zde ultramoderni mrakodrapy, ale taky stare omsele vezaky, z nichz na vsechny strany trci nespocetne boxu s klimatizaci (kdyz je potrebuji opravit, postavi leseni klidne do 12. patra - vyhradne z bambusovych tyci!). Sledovat nocni zarici panorama Hong Kong Islandu pres uzkou uzinu s cilym lodnim provozem (lode tu jezdi jak tramvaje) je lepsi nez televize. HK se rozklada na poloostrove a rade prilehlych ostrovu a ostruvku, tlaci se tu na malem uzemi 7 milionu lidi, a ty vmestnat na chodniky a do ulic neni jednoduche. I muj temny hostelovy pokojik ve 13. patre jednoho z vezaku ma prostoru tak akorat na postel a pri sprchovani v koupelnicce stojim rozkrocen nad misou - prostor je zkratka v HK vzacnym statkem. Ale najdete zde i poklidne mestske parky plne bujne zelene (je zde vhlko a horko; znate ten pocit, vse se na vas lepi...), kde mistni v tiche meditaci cvici tai-chi. Co zbylo ze stare dobre Anglie? Na prvni pohled clovek zaznamena alespon dvoupatrove autobusy (a taky dvoupatrove tramvaje), jezdeni vlevo, nekolikero historickych budov, zalibu v dostizich, trochu anglictiny (v daleko mensi mire, nez jsem si troufl ocekavat, holt 96% obyvatel jsou Cinane).

Po meste vidite zbytky olympijske (a nasledne paralympijske) vyzdoby: konaly se zde konske souteze. Od minule nedele mohou opet v Pekingu fabriky vyrabet, stavby pokracovat, vsechna auta do ulic - skoncila omezeni kvuli potrebe prezentovat Peking jako ciste mesto. Hong-kongskou verejnosti hybe skandal s jedovatymi mlecnymi vyrobky z pevninske Ciny, ktere zpusobily zdravotni problemy nekolika tisicum detem. Nad amoralnosti cinskych vyrobcu zustava rozum stat. A cinsti predstavitele, jako to totalitni rezimy uz mnohokrat predvedly, do posledni chvile zatloukali pred svetem i vlastnimi obcany a propasli tak cas na rychly zasah. Hlavne ze jiz za chvilicku vystreli do vesmiru sveho tretiho tchajkonauta...

San Francisco

Zdravim vas ze San Francisca. Tato zprava bude rychla a strucna, neb zde mam zatim nejhorsi pristup k verejnemu internetu, zlata Bolivie, Paraguay. Americani maji internet doma a na cestach si vozi vlastni notebook. Hodina me stoji 7 dolaru... Ale zrovna ted mi chlapek od vedlejsiho stroje daroval zbytek sveho kreditu, pul hodina k dobru, wow!

Naprosto neekologicky ale po americku jsem si v Los Angeles pujcil auto. Elegantni Hyundai Elantra me spolehlive povozila po kalifornskych dalkach a poslouzila dobre i jako nocleziste. Kdyz mi v pujcovne auto predali, stal za mnou jiz dalsi vuz nazhaveny k odjezdu, tak jsem nemel moc casu a prostoru na manevrovani. Jelikoz manual nikde, musel jsem se zeptat zamestnance z pujcovny, ktera pozice radici paky je pro jizdu dopredu (jine auto nez s automatickou prevodouvkou tu proste nesezenete). Chudak, musel si myslet, ze jsem prave slezl ze stromu a ze sve auto uz nikdy neuvidi... Postupne jsem objevoval na sve Hyundai ruzne vychytavky. Naposled mi horolezec v Yosemitu prozradil, ze me auto ma tez tempomat. A tak se zacala pri jizde flakat i prava noha.:-)

Projel jsem silnici c.1 mezi L.A. a San Franciskem po pobrezi, ruce na volantu se rozhodne neflakaly a oci nenudily. Ostre utesy padajici do kristalove ciste vody Pacifiku. Kdyby se vzala Kalifornie samotna, zaradila by se do prvni desitky nejrozvinutejsich zemi sveta, nekam po bok Italie. Na sve ceste jsem videl urodne sady osetrovane nejmodernejsi technikou, ropne rafinerie, dalnice ctyr ale misty i sesti proude kazdym smerem, slozite viadukty. Minul zname "Silicon valley" cestou k zaoceanskemu pristavu v zalivu San Francisca.

Jsou lide, kteri ziji v Americe leta a po celou dobu se snazi pochopit Americany. Bylo by naivni se domnivat, ze by se mi to povedlo za par dni turistickeho pobytu. Snad jen tedy nejaka drobna pozorovani bez zaruky, ladu a skladu: Cokoli bylo na svete vynalezeno, o cem se ma vseobecne za to, ze to usnadnuje zivot, toho Americane jaksi poslusne vyuzivaji. At uz se jedna o pitome piti brckem, fast foody, automatickou prevodovku, platebni karty, zivot na uver... Americky zivotni styl je hodne drahy, a tak neni divu, ze i kdyz bezpochyby hakuji hodne a jejich produktivita prace je vysoka, maji problemy vse uhradit. Obyvatele tohoto kraje se na sebe skutecne usmivaji. I na precpanych stezkach NP Yosemite je to same "excuse me" a "thank you", kazdy velmi peclive hledi, aby druheho snad nejak neomezil. Nevim, jestli jsou skutecne takovi, ci zda je to jen spolecenska maska; nekomu z nas to muze pripadat jako raj na zemi, jineho by to mohlo iritovat... At tak ci jinak, i pres zakony z posledni doby, ktere postupne oklestuji americkou svobodu, presvedceni, ze kazdy ma pravo zit si podle sveho, pokud respektuje zakony a nezasahuje do svobody druhych, bude stale jeste pro vetsinu mistnich silnym atributem jejich predstavy o "americkem snu". A proto zde naleznete neprebernou smesici lidi vyznavajicich totalne odlisne zivotni styly a alespon v Kalifornii se zkratka nikdo nepozastavuje nad tim, jak a s kym si zije nekdo druhy.

Na zaver jedno obligatni foto, kdo nema rad kyce, primhouri oci:-)

Los Angeles

Mili pratele, zdravim vas z "L.A.", dekuju za mile zpravy od vas. Na sve ceste na sever jsem mel jeste par hodin na ochutnavku hlavniho mesta Peru. Zarivymi barvami hrajici peruanske textilie, kterymi preteka kazdy obchudek se suvenyry, jaksi kontrastovaly s sedou realitou moji Limy, zahalene do nizkych mraku a smogu. Zapasil jsem s mistnim pokrmem cebiche, kteryzto se ukazal byt vrchovatym talirem ze studenych pikantnich marinovanych rybich platku a roztodivnych plodu more (div ze se to vse jeste nehybalo). Kdyz jsem v zoufalosti pozadal slecnu servirku o kousek chleba, zavrtela hlavou a pak mi prinesla jeste jednu mazlavou sladkou bramboru. Bylo mi lito toho, co musela odnest, coz bylo doprovazene v nasi rodine legendarni vetou "pica mucho" a soucitnym pohledem, ze to bylo holt na neboheho gringuita prilis palive.

Nasledoval osmihodinovy prelet do jineho sveta. Nakonec jsem i ja, mlady, svobodny a nezamestnany, navic priletajici z kokoveho kralovstvi, byl vpusten na vysostnou pudu Spojenych statu americkych. Predchazela tomu opetovna procedura foceni a otisku prstu a ne zrovna prijemne otazky pohranicniho oficira.

Priletet z Latinske Ameriky do USA byl dost velky sok. Asi tak jako skocit z jara rovnou do podzimu:-) Nemyslim ovsem zdaleka pocasi ani fakt, ze ceny jsou zde stejne jako v Bolivii, ale misto v bolivanos jsou v USD. Rozdil v zivotni urovni a stylu je propastny.

Stravil jsem zde 2 noci v zidovske rodine Donny a Matta Chazanovych, ktere jsem zkontaktoval pres mezinarodni sit http://www.couchsurfing.com/. Prijali me velice mile, jako clena rodiny. Los Angeles je veliky konglomerat mensich sidel srostlych dohromady. V nedeli jsme jeli na vyjizdku na kolech na plaze v oblasti Venice a Santa Monica. Naprosto souhlasim s tvrzenim, ktere mi pred casem rekla o Kalifornii jedna Americanka: "bez ohledu na to, jaky jsi blazen, muzes si byt v Kalifornii jisty, ze nekde velmi blizko tebe se nachazi jeste vetsi blazen." Na pobrezni promenade v Santa Monica proste jen koukate na lidi a zasnete, co je vse vubec mozne.
Vstoupil jsem na pudu Hollywoodu a hned jsem dostal roli v celostatni televizi CBS. Honorovana sice zrovna nebyla, ale kazdy musi nejak zacit:-) - tvoril jsem publikum v zabavne talk show kalifornskeho Jana Krause. Nevim, jak probiha obdobne nataceni u nas, ale zde to bylo echt po americku - publikum mel na starosti jeden warm-up guy a show-enhancer, jehoz role spocivala v tom, abychom tleskali a smali se dost nahlas a ve spravne okamziky, ktere nam duraznou gestikulaci ukazoval, byt bychom treba vtip nepochopili (a to ja rozumel tak 24.5%). Come on guys, America wants to hear you laugh tonight.

Nasledovat budou dalsi prvni dojmy, ktere ale asi vyzni jako znama klise a toho, kdo uz v techto krajinach pobyval, neprekvapi. V USA je vse velke. Menu nabizi volbu small-medium-big, ale i porce oznacena za malou je vetsi nez kterakoli u nas. Doufejme, ze soucasna krize na Wall streetu zpusobena kolapsem velke banky z duvodu velkeho mnozstvi rizikovych hypotecnich uveru (jejiz ozveny jsou asi citit v rade koutu sveta) nebude mit stejny privlastek...Videl jsem tu tolik tlustych lidi jako nikde jinde. LA je mesto stvorene pro auta. Jemne zeny zde ridi silne vozy. Benzin je na historicky vysokych 3.8 USD za galon (coz jsou asi 4 litry), Americani skripou zuby. Motoriste jsou neuveritelne ohleduplni k chodcum a cyklistum, nikdo tu na nikoho netroubi (zpatky do Latinske Ameriky: troufam si tvrdit, ze jestli hrozi v techto koncinach cestovateli nejake vyrazne nebezpeci, tak to zdaleka neni ani prepadeni ani tropicka choroba, ale kolize s motorovym vozidlem pri prechazeni silnic - auta maji absolutni nadvladu a prednost vcetne mist, kde jsou prechody, nebo pri odbocovani doprava). Oproti predpokladu me zde v L.A. prekvapila kvalita verejnych mestskych autobusu, byt si mistni stezuji, ze jejich sit neni moc husta. Jestli stale jeste plati, ze co se urodi v Kalifornii tak jednou prejde do celeho sveta, tak nase mestske busy jednou budou mit velke obrazovky ukazujici cestujicim krome reklam a zprav i presnou polohu vozidla pres gps.

Bolivie vcera a dnes

Muj motorovy dostavnik se kodrcal krajinou skal, pisku a kameni mezi mesty Uyuni a Potosi, cekal jsem, za kterym balvanem nas prepadnou Butch Cassidy a Sundance Kid. Vsak bylo mi doprano spatrit dominantu mesta Potosi, horu Cerro Rico, po staleti symbol bohatstvi proudiciho ze zaoceanskych kolonii do stareho sveta. Mila je legenda o indianovi jmenem Diego Huallpa, kteremu se zabehla jedna lama ze stada a jeji hledani ho donutilo stravit noc na svahu hory. Kdyz rozdelal ohen, aby se trochu ve vysce 4200 metru ohral, zacalo zpod ohniste vytekat tavicise stribro... Nasledujici historicka realita uz tak mila nebyla. Pro spanelske dobyvatele prahnouci po drahych kovech byl objev udalosti zasluhujici nejvyssi pozornost: od roku 1545 byla zahajena masivni tezba vyuzivajici otrockou praci indianu i dovezenych africkych cernochu, tisice jich umiralo v neuveritelne narocnych podminkach. Za pouhych 30 let od zacatku tezby melo Potosi 120.000 obyvatel, vice nez kterekoli mesto tehdejsiho Spanelska. Potosane tvrdi, ze veskere stribro vytezene z hory by stacilo na postaveni mostu z Ameriky do Evropy a jeste by zbylo stribro na prevazeni. Z ekonomickeho hlediska je zajimave, ze tento priliv "levneho" bohatstvi paradoxne zpusobil postupny upadek spanelskeho kralovstvi, nad nimz kdysi slunce nezapadalo...



V dnesni dobe jsou videt uz jen odlesky drivejsi slavy (impozantni je budova kolonialni mincovny, ktera sveho casu razila spanelske realy s 95% obsahem stribra; nu, a sve dnesni lehoucke mince kupuje Bolivie prave ze Spanelska...), hora je provrtana jak ementalsky syr, stale ale jeste zbyvaji zily stribra, zinku, olova a cinu horsi kvality, jejichz dalsi tezba zavisi na vykyvech svetovych trhu s nerostnymi surovinami. Po historickych kotrmelcich nejsou dnes doly ani v majetku velkych soukromych dulnich spolecnosti ani statu, jednotlive stoly patri drobnym druzstevnim hornikum. V podstate kazdy kopa na svou pest: rano nakoupi na trhu dynamit a koku a rucni praci, ktera se za staleti prilis nezmenila, dobyva sutry z nitra hory. Co se podari narubat, ze ma nejakou cenu, proda na konci sichty slevarnam a shrabne par drobnych.

Ma dalsi cesta smerovala do La Pazu, inverzniho mesta, kde nejbohatsi ctvrti se nachazi nejnize polozene. Propletajic se jeho ruchem, mezi vyvolavaci popojizdejicich mikrobusu, maskovanymi neodbytnymi cistici bot a nekonecnymi trzisti se vsim, co Bolivie nabizi, jsem narazil i na kramek druzstva El Ceibo. Rodiny sdruzene v teto organizaci produkuji v amazonskych nizinach kakao, druzstvo pak z teto suroviny zpracovava cokolady. Diky ciste ekologicke produkci a zpracovani a tez systemu "fair trade" (http://www.fairtrade.cz/) se podarilo s timto produktem prorazit i na evropskych trzich (nektere vyrobky z El Ceiba koupite i u nas) a rada bolivjskych zemedelcu ma tak svuj zdroj obzivy. Clanek dvou Cechu, kteri stravili mezi pestiteli kakaa z El Ceiba 3 mesice (a natocili o tom dokument s nazvem Do vlastnich rukou) je zde:http://www.ekumakad.cz/clanky-a-publikace.shtml?x=2043660

Rad bych si jeste na zaver bolivijskeho pobytu troufl (a to doslova, neb za par dni clovek sotva muze pochopit komplexnost a hloubku problemu) nabidnout vam na tomto poli takovy lehky nahled na zdejsi zamotanou politickou situaci, polarizovanou kroky kontroverzni osoby prezidenta Moralese. A to zejmena proto, ze jsem zde svedkem narustajiciho napeti, jehoz projevy (blokady, vyhruzky a nasili) uz mozna pronikly i do serioznejsich zahranicnich zpravodajstvi.

Jisty prvek sympatie nejde bolivijskemu prezidentovi uprit. Bolivie je latinskoamerickou zemi s nejvyssim podilem indianskeho obyvatelstva, uvadi se kolem 60% (v ostatnich zemich tvori vetsinovou populaci misenci ruzneho pomeru krve indianske a evropske nebo rovnou belosi). Od pocatku spanelske kolonizace (jak mistni rikaji, Spanele prisli s krizem ve predu a bicem za zady; pro ferovost priznejme, ze ne vsichni) zazili tito lide setrvale vykoristovani a ponizovani (az revoluce v roce 1952 priznala indianum volebni pravo, nikoliv vsak pravo byt voleni; teprve ustavni zmena z roku 1995 hovori o Bolivii jako o multietnicke zemi a priznava indianskym komunitam prava napr. vlastnit uzemi). V roce 2005 se tyto komunity chopily prilezitosti a legitimne zvolily do cela zeme jednoho ze sveho stredu. S Evem (i mistni tisk oznacuje prezidenta pouze kresnim jmenem) dostali poprve v historii prilezitost spravovat svou zem lide indianskeho puvodu, byt nekteri z nich maji sotva bolivijskou venkovskou stredni skolu (coz berte jako konstatovani a dusledek vyse popsane situace, aniz bych se chtel kohokoli dotknout). To, ze cela Bolivie v jiste euforii a ocekavani dala Evovi sanci (a stejne tak svet vcetne mezinarodnich instituci), je zrejme z toho prosteho faktu, ze uz stoji v cele zeme tretim rokem. Na bolivijske pomery dlouha doba.

Nyni se ovsem zeme nachazi rozdelena. Odpurci vycitaji Moralesovi, ze neni prezidentem vsech Bolivijcu, ale jen svych lidi. Skutecne navrhy typu, ze kazdy, kdo se chce uchazet o verejnou funkci, musi ovladat krome spanelstiny jeste jeden z domorodych jazyku, jsou prevracenim situace, ze ktere Bolivie v roce 1995 vybredla. A jeho vylety do Lybie a Iranu mu na seriozni reputaci rozhodne nepridavaji. V ekonomicko-politicke rovine vede Evo (a jeho strana MAS - movimiento al socialismo) zemi doleva. Levicove smysleni je u prostych Bolivijcu caste a nelze se zas tak moc divit. Cca. 60% obyvatel zije v chudobe a rozdeleni bohatstvi je zde extremne nevyrovnane, zejmena v nizinnach na vychode patri jednotlivym lidem plochy, ktere by v CR tvorily cele okresy. Rada z techto rozlehlych urodnych teritorii na vychode byla v letech 1960-90 darovana tehdejsimi vladami vymenou za politickou podporu a stranicke zasluhy.

A tak jsme se dostali k penezum. V soucasne dobe stoji proti sobe vychodni nizinne provincie a zapadni nahorni plosina. Zatimco tradicne byly hory diky mineralum bohatsi, v poslednich desetiletich se teziste presunulo (a to Bolivie uz v historii jeden takovy presun zazila, a jeste se uplne nezahojil - kdyz zacala upadat tezba stribra a nahradil ho cin nalezajici se vice na severu, prislo nakonec zuby nehty branici se Sucre o postaveni hlavniho mesta ve prospech La Pazu). Vychod ma plyn, ropu, rozlehle pastviny s dobytkem, rozviji prumysl a vzhlizi do sveta. Za jineho usporadani by mohl byt tento region tahounem rustu cele zeme. Evo chce ve svem narhu nove ustavy omezit mnozstvi pudy vlastnene jednim clovekem a zvysit prerozdelovani zdroju ve prospech chudych oblasti. Ze se to vychodu nelibi, je nasnade. Chteli by minimalne vetsi autonomii svych departamentu, sami si nakladat se zdroji na svych uzemich a ridit svuj rozvoj. Ze by navic zahranicni ropne spolecnosti, jejichz investice uz byly Evovym castecnym znarodnenim ohrozeny, vsadily na kartu nezavislosti vychodni Bolivie? Ze by USA, ktere s nastupem Eva ztratily svuj tradicni vliv na vladu teto zeme, nasli nove spojence v nizinach (jak tvrdi Evo a na zaklade toho predevcirem vyhostil americkeho velvyslance)? At tak nebo jinak, vlada v La Pazu na jedne strane a "hejtmani" 5 nizinnych provinci spolu doposud odmitaji jednat, v poslednich 2-3 tydnech stupnuji agresivitu svych prohlaseni a manipuluji lidi k radikalnejsim a agresivnejsim krokum. V poulicnich stretech obou taboru na vychode zeme zemrelo vcera 10 lidi. Na obou stranach barikady mi lidi rikali, ze ne jeste zdaleka bezprostredne, ale existuje jiste nebezpeci vzniku obcanske valky v Bolivii. A to by bylo to nejhorsi, co by mohlo tuto zkousenou zemi potkat.

Uf, gratuluju vsem, co to docetli az sem, a slibuju, ze uz vicekrat se nebudu poustet do rozboru politicke situace.

Altiplano

Rozloucil jsem se s rozpalenou Trinidad a po bezmala dvou mesicich stravenych v rovinach zamiril do hor. A jsou to hory s velkym A. 12 hodin se skrabal nas autobus serpentinami po ubocich andskych velikanu, az jsme zdarne zakotvili v La Paz, bolivijskem hlavnim meste znamem svou nadmorskou vyskou 3600 m. Z hlubin batohu jsem vylovil kulicha a v mrazivem ranu sledoval zasnezeny volkan Ilimani tycici se ve smogu nad mestem do vysky 6402 m. Touzil jsem po Altiplanu tolik, ze jsem vynechal zastavku v teplych, vhlkych a urodnych udolich na vychodnich svazich And, ktere spolu s nahorni plosinou a amazonskou nizinou patri ke trem zakladnim biotopum, ktere se nachazi v Bolivii. V techto udolich zvanych Yungas (a jizneji region Chapare) se nejlepe dari bolivijske koce. Tu znala uz incka smetanka, paradoxne to vsak byli samotni Spanele, kteri si vsimli, ze jimi vykoristovani indiani vydrzi v dolech dele, pokud zvykaji koku, a podporovali jeji rozsirovani. Ze koka nerovna se automaticky kokain, jak se situace tradicne jevi ze severoamericke perspektivy, v tom davam panu Moralesovi za pravdu.

Na samotne nahorni plosine Altiplano by uz koka nevyrostla, stejne tak jako rada dalsich plodin potrebujicich mirnejsi klimaticke podminky. Pestuje se tu obilnina quinua, kterou znaji cesti odbornici na vegetarianskou stravu a jejich pratele:-). A tato krajina je skutecnou domovinou a pravlasti brambory. Pak jsou tu kilometry a kilometry suchych plani, na kterych se pasou lamy. Lide jsou koncentrovani do nekolika mest, drobne obce maji domy z nepalenych cihel ci kamenu a nektere stale jeste cekaji na zavedeni elektriny.

V La Pazu jsem se prilis neohral a zamiril, v tuto chvili ciste turisticky "on the gringo track", do jihozapadniho cipu Altiplana, kde se nachazi solna plan Salar de Uyuni. Nejbeznejsi a soucasne tez nejracionalnejsi zpusob pristupu je zakoupeni 3denniho tour po prirodnich krasach oblasti v jeepu. Nahorni plosina je obkopena vysokymi pohorimi a tvori tak bezodtokovou oblast s radou jezer a lagun, casto s vysokym obsahem ruznych mineralu vyvrelych z volkanu, ktere celou oblast modelovaly. Jedno z velkych jezer, ktere v davne historii vyschlo, vytvorilo 12.000 km2 rozsahlou solnou plan, uplne zkamenele bile more. Jste tam jen vy, bila plocha pod vami, modre nebe s ostrym sluncem nad vami a to je vse. Jeste vice na me pak zapusobily doposud tekute laguny jizneji u hranic s Chile, ktere diky mineralum hraji vsemi barvami a jako tresnicka na dortu je zdobi ruzovi plamenaci, kteri jsou schopni zit a prosperovat v techto velmi drsnych podminkach.


Salar de Uyuni z "ostrova" Isla Incahuasi

Bylo nas 6 turistu v jeepu, v pustoprazdne krajine zcela odkazanych na naseho ridice, pruvodce a kuchare v jedne osobe (tour zahrnuje prepravu, jidlo a ubytovani). Senor Franz byl ten, kdo rozhodoval, kdy a co budeme jist, kam slozime hlavu a kdy budeme vstavat. Vecer uz gringuitos unaveni celodennim focenim vrceli hlady, nicmene kureci paraty v polivce nesnedl z nas nikdo - hle, nebylo to s tim hladem tak zhave. Prvni noc jsme spali v hotylku postavenem z cihel vyrezanych ze Salaru, slepenych solnou maltou. Stul, sedatka, postele, vse kam jste se podivali, bylo ze soli (OK, zachodova misa byla keramicka:-). Paradoxem pak bylo, ze jidlo nebylo rozhodne presolene a na stole jsme realne postradali slanku... mohli jsme tak maximalne olizovat stenu. Druha noc byla mirne krusna, v jednoduche ubytovne v nadmorske vysce 4300 m. Na sobe vse, co se dalo. Kdyz jsme v sest rano jeste za sera a v devitistupnovem mrazu nasedali do auta, zeptal se nas ridic, jak jsme se vyspali. Nejak jsme se nemeli k odpovedi, tak to musel zhodnotit sam: Falta un poquito. Es normal. - Kousicek (spanku) vam chybi. To je normalni.


Flamenco

Adopce v Bolivii

Nachazim se v Trinidad, hlavnim meste bolivijskeho departmentu Beni. Celkem se tu zdrzim asi tyden, neb zde je druha oblast, kde Cesi podporuji deti z chudych rodin prostrednictvim programu adopce na dalku od plzenske charity, a i zde se snazim navstivit jednotlive komunity, vyfotit deti a prostredi, ve kterem ziji. Na rozdil od Asuncionu se zde deti nachazi asi v 7 vesnicich rozprostrenych na plose o polomeru do 150 km od Trinidad.

Pisu vam, ze jsem poprve na vlastni kuzi pochopil, jaky je to luxus mit asfaltove silnice. Dopravni moznosti v Beni jsou zoufale, silnice prasne, pres reky nejsou mosty, musite na drevenych pontonech. Nektera mista se daji rozumne dosahnout pouze malym letadlem. Beni je nizinna oblast na severovychode Bolivie, patrici geograficky do Amazonie. Castecne sem jeste zasahuji prirozene travnate roviny "pampas", vetsinu uzemi vsak pokryva doposud panensky a neprostupny prales, ktery je vskutku fenomenalni. Clovek zira na ty mohutne stromy v nemem uzasu. I zde jsem vsak byl na vlastni oci svedkem kaceni pralesa za ucelem ziskani dalsich ploch pro pastvu a policka. V obdobi destu se pravidelne znacna cast Beni (rikaji kolem 100.000 km2) ocita zatopena a cesty totalne nesjizdne. Vesnice San Jose de Kavitu neni zpravidla pristupna 3 mesice v roce, leda na kanoi. Lidi zde v domacnostech nemaji elektricky proud, diesel motor se porouchal pred rokem a neni na to poridit novy (jeden maly motor plus slunecni kolektory maji jeptisky pro kostel a internat, u nich jsem jednu noc spal). Vodu nosi rucne z reky, od lonska maji doma aspon filtry, pres ktere nechavaji vodu na piti prekapat. Ve vesnici je na 60 rodin 1 auto a par motorek, neni zde obchod a lekar jen obcas. Skola je budova z rakosi, hliny, dreva se strechou z palmovych listu (jako vetsina budov ve vesnici), ma nekolik trid, prasnou podlahu a neuplne zdi, takze je naprosto vse mezi tridami slyset. Lidi jsou prosti, mili a hostu nabidnou, co maji nejlepsi. Vsichni jsou zemedelci samozasobitele, pestuji na svem policku maniok, banany a ryzi, nekdy kakao. Sem tam ma nekdo kravu, vse pro vlastni potrebu. Kdyz se jim podari dopravit prebytky do nejblizsiho vetsiho mesta na trh, vydelaji si nejake pesito.

Kamion na privozu

San Jose del Kavitu

Pro samotne hlavni mesto Trinidad byste asi nasli dost duvodu, proc ho oznacit za diru: vede sem jedina cesta, ktera se da oznacit ve vetsine useku za asfaltovou (ze Santa Cruz), neni zde kino ani supermarket (nakupuje se na trzisti a v drobnych obchudcich, vsechny maji zoufale stejny sortiment), kdyz se vsak vracite z nejake vesnice, touzebne vyhlizite "Trini" jako velkomesto. Zakladni dopravou jsou po meste motocykly, moto-taxikar se pozna tak, ze ma (naprosto libovolnou) ksiltovku. Prilby? Nenechte se vysmat.

V Bolivii si pripadam bohaty, jak jsem to jeste nikdy nezazil, az je mi to nekdy trapne. Napr. za 11 hodin v dost pohodlnem nocnim autobuse (asi 550 km se spolecnosti Nino Divino, tedy "bozske dite") ze Sta. Cruz jsem zaplatil 50 bolivianos, tedy cca 110 Kc. Jidlo je tu velmi levne. Musite soucasne na vse pocitat dost casu, zejmena na prepravu, veci tu funguji po bolivijsku. Auto-taxi mezi mesty ceka s odjezdem tak dlouho, nez se uplne naplni. Do hodne odlehlych mist lidi cekaji i vice dnu, nez se nahromadi posadka. Do auta dokazou nacpat neuveritelne mnozstvi pasazeru a nakladu, kdokoli zamava po ceste, tak se zastavi, nove prichozi se slusne pozdravi s ostatnimi cestujicimi a sednou si jim na klin. Auto jede tak sedesatkou, bud vic nevytahne, nebo to nedovoli silnice (kdyz vas na prasne ceste nekdo predjede, musite prakticky zastavit, protoze pro prach neni nic videt) nebo ridic setri benzin.

Uz brzy bude ananas

Pres Chaco do Bolivie

Opet se ozyvam a zdravim z internetove kavarny na hlavnim namesti v bolivijske Santa Cruz de la Sierra, jsem v poradku.

Paraguay mi pripravila jeste jedno prekvapeni na zaver. S evropskou dukladnosti jsem si byl koupit listek na 1500 km dlouhou streku pres pustiny Gran Chaca do bolivijskeho Santa Cruz jeden den dopredu. V sobotu v osm vecer jsem vsak cekal na autobusovem terminalu marne (spolu s jeste podobne postizenym Belgicanem), autobus vubec nebyl pristaven, vsichni krcili rameny a pokladna spolecnosti Stel Turismo byla zavrena. Nezbylo nez stravit v Asu dalsich 24 hodin a zkusit stesti nasledujici vecer. Od prepravce jsme nakonec ziskali penize zpatky, ale uz nic za noc v hotelu, natoz nejakou omluvu. Jak jsem rikal, ze v Paraguayi nikdo nikomu nenadava, tak tentokrat jsem to byl ja. Ale v zaveru me to zase tolik netrapilo, neb ten den me zrovna trapily lehci zaludecni problemy, ktere zakonite musely nekdy prijit, na cestu pres Chaco by vsak nebyly tim nejlepsim spolecnikem. Ono i v Asuncionu jsou verejne zachody s toaletnim papirem jeste vzacnejsi nez odpadkove kose.

Spolecnosti, ktere zajistuji spoje do Bolivie, je vic, evidentne ne vsechny ale funguji spolehlive a nasazuji busy pravidelne. Jevi se mi jako lepsi koupit listek az v den odjezdu a radeji nekolikrat se ujistovat, ze bus opravdu pojede. Muj nedelni spoj nakonec vyrazil, byt o hodinu pozdeji a z bocni ulice za terminalem. Byl ve finale do posledniho mista obsazeny. Spolucestujici Bolivijci cpali vsechna sva objemna a pocetna zavazadla nahoru do kabiny, za chvili tam nebylo k hnuti. Ptal jsem se sam sebe, proc jsem poslusne odevzdal svuj batoh do ulozneho prostoru dole, jak jsem zvykly od nas... Autobus mel WC, ale pouze pro malou potrebu, bez vody a ve 100% tme, detaily radeji popisovat nebudu. Cesta ubihala velmi svizne a v druzne atmosfere na palube, zastavili jsme pouze u supermarketu na vyjezdu z Asu, kde asistent ridice koupil vsem cestujicim dve empanady k veceri, dale na dvou kratkych zastavkach u policejnich stanic (nikde tady se ale nedalo vystoupit), prvni prilezitost ke kousku pohybu a dalsim potrebam nastala ve tri rano na miste paraguayske hranicni kontroly, kde jinak chcipl pes. V sedm rano jsme prekrocili hranice do Bolivie (viz foto nize), skoncil asfalt a zacala nezpevnena prasna cesta. Drobny prach se vznasel i na palube vozidla. Po desti to tu musi byt hodne zajimave.



Nas korab se ritil Chaquem, rozlehlou rovinou zabirajici cele uzemi Paraguaye na zapad od reky stejneho jmena a jeste kus Bolivie a Argentiny. Neprostupny porost z krovin a pro nas exotickych stromu, semtam kaktus, vse alespon v teto rocni dobe hodne vyprahle. Nehostinna krajina velmi ridce obydlena, presto nebo prave proto ukryvajici pribehy a prekvapeni. Kdesi v Chacu jsou prave ted Frycovi u svych Chamacocu. Menonite, clenove protestantske skupiny puvodne ze Svycarska, hledali po celem svete misto, kde by mohli mit svuj maly stat ve state, zit asketickym zpusobem podle vlastnich striktnich pravidel. Za tuto svobodu jsou ochotni platit vysoko (kdyz si predstavim stavnata svycarska udoli s kravickami...), tvrdou praci dokazi i ve vyprahlem Chacu vypestovat zemedelske produkty, jejich mlecne vyrobky jsou vyhlasene v cele Paraguayi a vyvazi se i za hranice ("a duras penas" jsem z casovych duvodu nechal navstevu mesta Filadelfia uprostred Chaca na nekdy priste, par menonitu jsem vsak potkal i v Asu a Santa Cruz - panove vzdy v cistych upnutych kosilich a monterkach a la krtecek, dokud jsem sam nevidel, neveril jsem). A pak vsechny ty nepodlozene povidacky o Chacu, jako ze se zde nachazi tajna americka zakladna pro pripad konce sveta, atd. atd.

Ceste do Santa Cruz vsak jeste nebyl konec. Jen co jsme u mesta Villamontes najeli opet na asfaltku, narazili jsme na zataras z hliny, vetvi a zemedelske techniky. V Bolivii v soucasnosti panuje jiste napeti mezi jihovychodnimi nizinnymi provinciemi a centralni vladou Eva Moralese vysoko v Andach o miru samospravy jednotlivych provincii a hlavne prerozdelovani vybranych dani. Roviny na JV zeme, to je jina Bolivie nez zname z fotek. Zije zde sice mensi cast obyvatel, zato se tu vsak generuje vetsi cast bohatstvi - tezi ropa a plyn, chova dobytek. Toto napeti se v soucasnosti projevuje cerstvou vlnou blokad hlavnich komunikacnich tahu. Nas ridic nam s ledovym klidem oznamil, ze nemuze pokracovat dal a nevi, jak dlouho tu budeme stat, ale ze pry nas hodni stavkujici pustili aspon do mesta, kde je hotel, sprcha a restaurace. Pokracovat do Santa Cruz mozne ovsem bylo, znamenalo to pouzit postupne 5 dalsich vozidel. Mezi kazdou blokadou totiz cile funguji taxikari (stejne jako dalsi prodejci obcerstveni apod), kteri vas prevezou k dalsimu zatarasu, ktery prejdete pesky. Do Santa Cruz jsem takto dorazil po celkem 27 hodinach od vyjezdu z Asu. Chtel bych zduraznit, ze krome stizenych dalkovych presunu neni soucasna situace nijak nebezpecna a vse ostatni funguje standardne. Nemejte vubec zadne obavy. V Bolivii patri stavky a blokady tak trochu ke koloritu a sam Evo, v dobach, kdy stal v cele bojovniku za prava pestitelu koky, byl jejich hlavnim uplatnovatelem. Tak ted se mu to jenom trochu vraci.


PS Muj batoh mi byl z autobusu vydan beze ujmy akorat jinak barevny, pan ridic osobne z nej hadrikem sklepaval poradnou vrstvu prachu.

Louceni s Paraguayi

Projekt adopce na dalku umoznuje detem chodit do skoly. Zasadni otazka, ktera ovsem zustava otevrena, je, jestli jim skutecne vzdelani umozni ziskat dustojnou praci a zivit sebe a rodinu. V Paraguayi je totiz nedostatek pracovnich mist. Statni sektor, pres vsechnu kritiku, co jsem sem jiz napsal, stejne zustava v cele zemi siroko daleko nejvetsim zamestnavatelem. Prumyslu zde moc nejnademe. Udajne se zde montuji motorky z dilu dovezenych z Asie, v chodu zustavaji dve textilky. Jedina cementarna, na ktere zavisi veskere stavebnictvi, v soucasnosti jede po poruse na 60% vykonu, nahradni dily z Nemecka maji dojit v horizontu 2-3 mesicu. Pak je zde jeste potravinarsky prumysl. Makroekonomicka data, ktera lze o zemi zemi ziskat, je treba brat s rezervou, neb samozasobitelstvi a neformalni sektor nevstupujici do statistik je velmi rozsahly. Rada Paraguaycu pracuje v zahranici, v Brazilii, Argentine a ve Spanelsku - at se bavite s kymkoli, vzdy najde ve svem pribuzenstvu nekoho takoveho.

Na rozdil od brazilskeho je paraguaysky trh vyrazne pristupnejsi dovozum. Diky tomu je nabidka zbozi zde sirsi nez co jsem mel moznost poznat v Brazilii, napr. v psacich prostredcich jsou zastoupeny prakticky vsechny vyznamne svetove znacky. Krome Asie je zde hodne zbozi z Brazilie, Argentiny, Chile. Oproti Brazilii je zde levneji, zejmena se to tyka treba potravin lokalni vyroby, ovsem pomerte si to s tim, co zde mistni lide v prumeru vydelavaji - stat udava "minimalni plat" pro zamestnane na radny plny uvazek ve vysi 1.3 milionu guarani mesicne (tj. asi 5.200 Kc), ve skutecnosti vsak vetsina paraguayske populace teto sumy nedosahuje. Ekonomika ma nektera skutecna specifika, jako ze zde neexistuje (doposud) dan z prijmu fyzickych osob, plati se pouze pojisteni. Celkova danova zatez je 11.8% HDP. Kdyz odectete to, co se rozkrade, pochopite, proc nezbyva na zdravotnictvi ci infrastrukturu.

Kdyz uz jsem se zde zabyval elektrinou, doplnim, ze 1 kWh zde domacnost stoji cca 4,- Kc. Denik ABC uvedl rozbor velmi zhave situace ohledne prodeje elektriny z Itaipu: dle tohoto zdroje Brazilci plati Paraguayi 10,7 guarani za kWh, coz jsou asi 4 halere. K tomu je sice potreba pripocist vyrobni naklady, ktere take nese z vetsi casti Brazilie a jejichz vyse se ani novinarum natoz verejnosti nesdeluje(!), nicmene bude faktem, ze je to cena nizka. Samotny denik ovsem priznava, ze za tuto situaci si muzou Paraguayci sami, ti, kteri podvedli zemi a uzavreli totalne nevyhodnou smlouvu...

Pripada mi, ze Paraguayci zoufale hledaji neco, co by zvedlo narodni sebevedomi, umoznilo naprimit se. Ohaneji se tim, ze vlastni pulku nejvetsi vodni elektrarny na svete, uz ale vite sami, co z toho maji. Na pohledech ukazuji vodopady Iguazu, ty ale vubec nelezi na paraguayskem uzemi! ..ani tudy cesta asi nepovede. Jejich vyhlasene jidlo, sopa paraguaya, tedy paraguayska polevka, neni ve skutecnosti zadna polevka nybrz buchta z kukuricneho testa a vaze se k ni historka o nevydarenem vareni polevky prezidentu Lopezovi, az se voda jaksi vyvarila - tedy taky ne zrovna historie paraguayskeho uspechu a dovednosti (ale kdyz uz jsme u kuchyne, ji se tu velmi dobre - rybi polevka je opravdu polevkou a to vynikajici, maniokova chipa ruznych velikosti mi bude velmi chybet). Upinaji se k fotbalu, Olympia Asuncion vyhrala trikrat latinskoamericky pohar. Jejich vyslankyne na olympiadu, osteparka Leryn Franco se proslavila (a to naprosto popravu) spis svym vzhledem nez sportovnim vykonem. Co me zde prekvapilo a na cem mohou Paraguayci pravem rust je jazyk guarani, ktery nejenze je oficialnim jazykem vedle spanelstiny, ale zcela bezne se pouziva. Vetsina populace je aktivne bilingvni a ja si casto mezi skupinou Paraguaycu pripadal jak ve Vietnamu - nerozumel ani slovo. Kazdopadne, a to bych chtel zduraznit na zaver, lidi jsou tu velmi mili a ochotni pomoci, staci v autobuse rozevrit mapu a uz mate kamarady, o to vetsi, kdyz date najevo, ze nejste Yankee. Paraguay me rozhodne prijala s otevrenou naruci.

V Brazilii jsem psal, ze maji vtipy o Paraguajcich a slibil zjistit, o cem vtipkuji oni. Je to o gallegos, tedy Galijcich - Spanelech. Troufnu si tvrdit, ze to tak bude i v dalsich spanelsky mluvicich zemich Lat. Ameriky. Ale pozor, vite o kom se vtipkuje v jazyce guarani? O Cesich! Presneji receno, o Cechoslovacich. Kdyz na otazku "odkud jsi?" odpovi zena spanelsky "checoslovaca" (tedy "z Ceskoslovenska"), presne tento sled slabik znamena v guarani "ja jsem krava". Dalsi replika tedy je "checolatorro" - "ja jsem tvuj byk". Jeste ze jsme se se Slovaky rozdelili...

Adopce v Paraguayi

Uplynule tri dny v Asu jsem se venoval jednomu ukolu, ktery jsem mel domluveny z Cech. Diecesni charita v Plzni ve spolupraci s Pastoral Social Arquidiocesana vedou projekt adopci na dalku v Paraguayi - Cesi maji moznost podporovat konkretni dite z chudych pomeru, aby mohlo chodit do skoly. Spolecne s mistni koordinatorkou jsme objizdeli jednotlive komunity v Asuncionu, vyhledavali ve skolach ci doma deti zapojene do projektu a ja je fotil, aby meli cesti koordinatori a potazmo adoptivni rodice aktualizovane fotky. Soucasne jsem se snazil zachytit obrazem i popisem prostredi, ve kterem deti ziji, a jejich skoly. Videl jsem hodne chudoby a vyslechl si radu smutnych pribehu.

Vite jak funguje recyklace v Paraguayi? Vsechny odpadky se svazi na jednu velikanskou skladku. Ta je hlavnim zdrojem prace pro sousedici chudinskou ctvrt. Kolem tisice lidi ziji z toho, ze prebiraji odpadky, ktere privazi kamiony a vybiraji z nich ty suroviny (plasty apod), ktere mohou dale prodat. Dalsi lidi jezdi po meste s vozikem a delaji stejnou praci uz v ulicich. Dalsim castym zamestnanim je poulicni prodej cehokoli, pripadne pomoc v domacnosti. Problem je, ze tuto praci delaji i deti. Rodiny jsou zde pocetne, nezridka kolem 8 sourozencu a ti starsi musi vydelat nejake penize na ty mladsi. V te dobe chybi ve skole. Proto mistni skoly zavedly krome dopoledni (jedna varka deti) a odpoledni (druha varka deti) vyuky jeste zhustenou vecerni pro deti, co musi pracovat cely den. Vetsina deti ma parazity z prostredi, z vody. Skoly se snazi dat detem aspon nejake jidlo. Ukazovali mi nove postavenou skolni jidelnu, na kterou skola ziskala od statu prostredky, neni ovsem z ceho platit jidlo. Jsou radi, ze muzou v soucasnosti dat detem sklenici mleka. S nejvetsim nedostatkem se potykaji ciste statni skoly. Vzdelavani je oficialne dle zakona bezplatne, ale stat slibene penize neposila. Skoly musi vybirat od deti za zapis do tridy, za zkousky, nekdy i prispevek na ucitele. Dale musi rodice platit skolni potreby, obleceni. Skoly napojene na farnosti ci krestanske nadace maji o trosku vic prostredku, mohou davat napriklad obed. Nektere ziskaly materialni vybaveni v ramci mezinarodni pomoci, hodne ze Spanelska. Situaci deti komlikuje to, ze rada z nich je z neuplnych nebo rozpadlych rodin ci jsou sirotci, ziji u nekoho z pribuznych. Pomoc diteti vybranemu do programu adopci a ktere naslo sveho ceskeho "kmotra"skutecne dojde ke svemu adresatovi a velmi pomuze v umozneni toho "luxusu" chodit do skoly. Velkou praci odvadeji mistni terenni pracovnice, jak by se reklo u nas. Ziji v dane komunite a bez naroku na odmenu se staraji o deti zapojene do programu ve sve oblasti. Jsou v kontaktu s rodinou i skolou a primo kupuji jednotlivym detem veci, co potrebuji do skoly v ramci pravidel programu. Zatimco totiz nekteri rodice mi vyjadrovali vdecnost, ze jejich dite muze chodit do skoly diky penezum z Cech, u jinych hrozi, ze by penize pouzili na neco jineho. Samotna zastresujici Pastoral Social je velika katolicka organizace, ktera realizuje radu projektu a ma take vicero zdroju financovani. Je to neco jako socialni urad u nas, rozhodne tady nic nedelaji na kolene. Pracuje tu rada lidi, vedou se podrobne prehledy a archivace vsech dokumentu a financnich toku. Z jejich pocitace v jedne z kancelari vam nyni pisu tuto zpravu. Vice informaci o projektu adopci v Paraguyi a Bolivii najdete na http://www.kadel.cz/dchp/adopce/adopce_main.asp

Nechci, aby tato zprava vyznela depresivne, snad mi budete verit, ze ja ten pocit po tom vsem nemam. At jsem navstivil jakoukoli komunitu, vsude byly deti vesele a hrave (akorat pri foceni portretu se tvarily desne vazne). V projektu jsou i deti ze zvlast slozitych pomeru, ktere presto studuji svedomite a ucitele je hodne chvalili. A pokud je rec o ucitelich, vsichni, se kterymi jsem se bavil, byli prijemni a vyrovnani. Ostatne Paraguayci vubec maji jednu zajimavou vlastnost, a to, ze na nic nenadavaji. Opravdu jsem tady za celou dobu nevidel jedineho cloveka se rozcilovat. I kdyz vyjmenovaji vsechny trable sve zeme ci komunity, cini to s jakymsi nadhledem a vse zakonci usmevem. Preberte si to, jak chcete.

Take nikde v zadne z chudinskych komunit jsem se necitil nebezpecne a docela normalne se zdravil a bavil se vsemi, se kterymi jsem se potkal. Samozrejme to bylo dano tim, ze jsem byl v doprovodu mistnaku. A ridic nasi kamionety, ktera nas provezla terenem "ulic" okrajovych ctvrti, don Fiducio, delal 27 let armadniho ridice pro doprovod prezidentu, sjezdil Paraguay krizem krazem. Pak dva roky ridil autobus v Asuncionu, coz zvladnou jen skutecne otrli: sichty 16 az 18 hodin denne si klestit cestu ulicemi a ulickami Asu, zastavovat vsude na kazde mavnuti, inkasovat penize mezi razenim rychlosti (pravda, se zaviranim dveri se neobtezuji)... mohl bych byt v lepsich rukach? Kdyz jsem mel tu cest mu delat spolujezdce "copiloto", tato cinnost spocivala vyhradne v zalevani nalevu terere (studene mate, zde vzdy s matou) z termosky stridave pro pana ridice a pro me. A spolecne popijeni terere je zde vyrazem duvery a pratelstvi.

Zaverem tohoto pojednani se mi snad podari zaradit nejake foto. Na prvni jsou 3 adoptovane slecny Brenda Vanessa, Zunilda Maria a Ayalen Melissa ze zakladni skoly v komunite San Blas de Loma Pyta. Na druhe je budova ZS San Miguel Banado Sur, ktera je postavena na pilotech, nebot cela oblast se v obdobi destu zatopi. Posledni je pohled do jedne ze trid.

Z Asuncionu

Mili pratele, zdravim Vas z paraguajske "metropole". Uplynulych par dni zde jsem stravil hodne ve spolecnosti manzelu Fricovych a jejich tlumocnice Andrey. Dorazili do Asuncionu ve stejny den jako ja a zarizuji zde vse potrebne pro presun na sever do paraguajskeho Chaca, kde jiz ctvrtym rokem probiha jejich projekt asistence v domorode komunite Indianu Chamacoco. Pan Fric je vnukem cestovatele, botanika a etnografa Alberto Vojtecha Frice. Ten pobyval na pocatku 20. stol. radu let v Jizni Americe a s Indiankou z kmene Chamacoco mel dceru Herminu, o jejiz existenci ovsem ceska vetev Fricovic rodiny nemela skoro 100 let tuseni. Pani Hermine je dnes plus minus 104 let a jeji siroke potomstvo dnes cita bezmala 200clenou rodinu, zijici prevazne ve vesnicce Puerto Esperanza pri rece Paraguay u hranic s Brazilii. Kontakt s ceskymi pribuznymi byl obnoven a Fricovi za pomoci pratel a priznivcu postupne rozjeli projekt pomoci teto komunite. Indiani Chamacoco tradicne obyvali rozsahle uzemi nehostinneho Chaca, zivili se lovem a sberem a byli mistry ve vyrobe ozdob z peri. Postupne vsak byli o naprostou vetsinu sve pudy pripraveni a zbaveni moznosti tradicniho zpusobu obzivy. Sami ted hledaji svou budoucnost, jak zustat zit a prezit v Chacu. Striktne asistencni pomoc, kterou poskytuje obcanske sdruzeni checomacoco, a pristup manzelu Fricovych se mi jevi jako prikladny a velmi si ho vazim. Vice informaci o pribehu i projektu najdete na:http://www.checomacoco.cz/

S Fricovymi jsme jeli navstivit zemedelskou stredni skolu, kterou spravuje neziskova organizace Fundacion Paraguaya (http://www.fundacionparaguaya.org.py/). Ucelem navstevy bylo zhodnotit skolu a moznosti, ze by zde studovalo par mladych Indianu Chamacoco, pokud by oni a jejich komunita mela zajem. Naucili by se tak dovednosti potrebne ke spravovani stadecka dobytka, ktere se v tuto chvili uspesne rozrusta v Puerto Esperanza. Koncepce skoly nas velmi mile prekvapila. Studenti nejen maji vyvazenou teoretickou vyuku ve tridach s praktickou pripravou na polich a u zvirat na skolnich pozemcich, skola je soucasne produkuje finalni potravinarske vyrobky (jogurty, syry,..),ktere jsou prodavany verejnosti. Studenti tak pochopi i vyznam vytvareni produktu s pridanou hodnotou a jeho komercializaci. Skola se deklaruje jako sobestacna - vydela si na sve naklady aniz by vyzadavola od studentu vyrazne financni prispevky. Navic, vsude byl poradek a studentce, co nam licila, jak vyrabi syr, svitili oci s tim, ze po dokonceni skoly chce pracovat. Fundacion Paraguaya ridi jeste dalsi projekty, byla napr. prvni organizaci, ktera rozjela v Paraguayi dnes jiz hodne popularni mikrokredity. Tato cinnost umoznila vytvorit zisk potrebny na investice pri rozjezdu skoly. Podporit konkretni podnikatelsky miniprojekt urciteho Paragujce muzete i z Cech pres stranky http://www.kiva.org/

Vyse uvedena pochvalna slova na adresu neziskovych organizaci v Paraguayi by mohla vzbudit dojem, ze zde vse perfektne funguje. Pravdou je vsak opak, cirkve a neziskovy sektor zde jen dle svych moznosti supluji paraguajsky stat, ktery zasadnim zpusobem selhava v naplnovani zakladnich funkci statu. Skolstvi, zdravotnictvi, bezpecnost, pomoc v nouzi, to jsou statky, o kterych si mnoho paraguayskych obcanu muze nechat jen zdat. Paraguay je velmi chuda zeme. Ceska republika si ve 20. stoleti prosla krusnymi casy, presto jsme vsak zazili i obdobi rozkvetu a meli po padu komunistu na co navazovat. Paraguay take mela revoluci v roce 1989, ktera odstranila 35 let trvajici diktaturu generala Stroessnera, na co vsak mohla navazovat Paraguay? Na 30 statnich prevratu v letech 1900-1954 a krutou valku s Bolivii o Chaco... Generalova strana Colorados se udrzela u moci i po padu diktatury a teprve vcera, po 61 letech vlady jedne strany, se do cela zeme postavil jinak vybarveny prezident. Za tech 61 let se v zemi zakonzervovaly korupcni kanaly a lidu bylo systematicky davkovano chabe vzdelani a drobne "sladkosti", aby zustal poslusny a poddajny. Za takoveto situace je vubec pokojne predani moci, ktereho jsem tu byl svedkem, uspechem. Vetsinovy chudy Paraguajec smeruje doleva, Chavez a Morales se dockali pri slavnostnim ceremonialu nejvetsich ovaci. Radost a nadeje byla uprimna, ocekavani od noveho prezidenta velika. Jini Paraguajci jsou vsak skepticti a ne bezduvodne: novy prezident Lugo jeste jako biskup se stavel na stranu bezzemku, kteri nasilim zabiraji pudu, co jim nepatri. Kdo bude v Paraguayi investovat a podnikat, kdo vytvori tolik potrebna pracovni mista v zemi, kde neni zajistena ochrana soukromeho vlastnictvi? Nenastane nyni ve state s chabymi institucemi anarchie, ve ktere nebude krast jen vladni strana, ale uplne vsichni? Zda se Lugo sbratri s Evem a Hugem, nebo spis prikloni k umirnenejsi ceste tez levicove zamereneho brazilskeho Luly (na ktereho Paraguayci rvali "Itaipu", nebot jsou presvedceni, ze za svuj dil proudu prodany bohatemu sousedovi dostavaji jen almuznu), to se asi uvidi az s casem.

Samotny patecni ceremonial na Plaza Independencia mel radu organizacnich nedostatku, v jistem smeru by se dalo rict, ze roztomilych. K prezidentum se dalo v nekterych okamzicich skutecne dostat na dosah ruky. Co ale cekat od policistu a vojaku zajistujicich bezpecnost, kdyz nekteri vypadali, ze jim neni ani 18 a jake penize za svou sluzbu vlasti asi dostanou si radeji netroufnu odhadovat?Jeste ze celkova atmosfera byla proste vesela a pratelska.

Toto dnesni internetovani me tady v kavarne bude stat mozna 8 tisic (tisic guarani jsou asi 4 koruny). Rad bych vam misto tolika slov poslal obrazky, pokusim se to nekdy priste napravit. Moc diky za Vase ohlasy, ze kterych mam radost. Chcete-li cokoli komentovat, nesouhlasit, doptat se, urcite napiste. Zdravim!

Pres reky do Paraguaye

V sobotu jsme se rozloucili s milymi prateli v Bataypore a presunuli se do Foz do Iguacu v ocekavani padajicich vod. Brazilci se prou s Argentinci, ktera strana vodopadu pretnutych hranici je hezci. Muj nazor necekejte, neb jsem navstivil pouze argentinskou stranu. Vodopady jsou pestre, voda si hleda cestu bujnym pralesem a vsude poletuji motyli. Kdyz clovek privre oci, aby nevnimal okolni turisty, vidi ty prvni jezuity, co priplouvali po rece v tato mista s nezdolnou vuli prinest spasu domorodcum. Plameny tvorene drobnymi kapickami vody slehaji z kotle nejmohutnejsiho vodopadu garganta del diablo, tedy dabluv chrtan.



Foz skyta jeste dalsi zajimave nabidky. Obri vodni elektrarna Itaipu na rece Parana, ktera obteka mesto z opacne strany nez reka Iguazu, byla postavena spolecnym usilim Paraguaye a Brazilie. Obe zeme si deli vse na pul, vcetne poctu pracovnich mist a vyprodukovane elektriny. Ale Paraguay spotrebuje jen 7% z celkoveho vykonu a staci to na pokryti 92% veskere narodni spotreby el. energie, zbytek sveho podilu proda sousedovi. Brazilie tak spotrebuje 93% vyrobene energie, a to da 22% narodni spotreby. Kazda z 20 turbin ma vykon 700 MWh a proteka ji tolik vody jako jednou polovinou celych vodopadu Iguazu pri prumernem prutoku.

Mestsky autobus vas zaveze k pretizenemu hranicnimu mostu pres Paranou do Paraguaye. Prejit jako chodec neni zadny problem, musel jsem sam vyhledat pohranicniky, aby mi dali brazilske vystupni a paraguayske vstupni razitko (pote co jsem se rozloucil s ostatnimi workcampaky, kteri pokracuji do Sao Paula). A pak uz vas pohlti velike trziste, kterym je hranicni mesto Ciudad del Este. Precios lindos, bienvenido en tierras paraguayas. Bankomat mi vydal 800.000 guarani a ja se vydal s pocitem, ze mam v kapse skoro milion, do hlavniho mesta zeme, ktera, symbolicky pro Cechy, lezi bez pristupu k mori v srdci Latinske Ameriky.

Asuncion me privital v bourlivych pripravach na patecni slavnostni inauguraci noveho prezidenta. Citim se tu velmi bezpecne, cele centrum hlida spousta ozbrojenych muzu. Ochotne odpovidaji na dotazy zvidaveho turisty, mozna proto, ze jsem jediny turista siroko daleko. Vsude vlaji vlajecky, Paragujci narychlo maluji fasady palacu podel hlavni silnice, sazi kyticky a vojenska dechovka trenuje slavnostni pochod. Jestlize Brazilci pili chimarrao obcas, Paraguajci maji sve mate u sebe stale. At jsou v praci, doma ci na cestach, stylova v kuzi obalena termoska a poharek s kovovym brckem jsou jejich nejvernejsimi spolecniky.

Posledni den v Bataypore

Ve stredu jsme podnikli exkurzi do obri vodni elektrarny Porto Primavera na rece Parana. Hraz je dlouha 11 km, vodni plocha treti nejvetsi na uzemi Brazilie. Technologie dodana od ABB Guarulhos, Brazil. Elektrarna disponuje rybochodem a (pro linejsi ryby co nechteji skakat do schodu) tez vytahem pro ryby. Ovlada ho clovek, ryby prilakane bublinkami do prostoru vytahu jsou vyzdvizeny asi 30 metru a pusteny trubici na druhou stranu hraze. Zatopenim rozsahleho uzemi prisla Brazilie o cenna uzemi, kde jeste rostl puvodni prales Mato, energeticka spolecnost se snazi skody zmirnit realizaci zalesnovaciho programu. 82% brazilske elektricke energie pochazi z vodnich zdroju. Dostal se mi v Bataypore do rukou ucet domacnosti za elektrinu, 1 KWh zde stoji 0,489 realu, tedy asi 5 korun. Navic se na uctu za elektrinu jeste objevi asi 30 realu za verejne osvetleni.

Detske hriste jsme vcera dokoncili. Na jednotlivych prolezackach nastala takova tlacenice, ze jsme se zacali obavat o zdravi deti i trvanlivost nasich konstrukci. Jeste ze jsme to stihli vcera, dnes totiz od rana vytrvale prsi. Pry je to proto, ze Cinane rozehnali v Pekingu mraky nad olympijskym stadionem a poslali je do Brazilie.:-) Zitra se s Batayporou rozloucime a zamirime do Foz de Iguacu. Mohutnost a velkolepost vodopadu kolisa dle mnozstvi protekajici vody (jak logicke), nase zimni mesice jsou pro navstevu vhodnejsi. Ale zrovna dnes se tady v Bataypore v potoky promenily i ulice, tak treba neco z toho stece i do reky Iguazu.

Vyuziji toho, ze mam dnes jeste k dispozici internet u me batayporske rodiny, abych se pokusil shrnout pozorovani ekonomicke situace v Brazilii. Do znacne miry se jedna o sesumarizovani toho, co rikali jednotlivi Brazilci, se kterymi jsem na toto tema zabrousil.

Na brazilskem trhu spotrebniho zbozi jednoznacne vladnou domaci vyrobky. Srdce ekonomickeho nacionalisty zprvu zajasa – zadna zaplava nekvalitniho zbozi z JV Asie, bez ohledu na to, zda jste v potravinach, zelezarstvi nebo domacich potrebach. I rucniky nebo tricka tu nesou oznaceni industria brasileira. Kazde a posledni auto, ktere brazdi brazilske silnice bylo i zde vyrobeno (vcetne legendarniho VW brouk, mistnimi zvany “fuska”:-);skodovky tu nejsou zadne). Zapadni znacky pritomne na brazilskem trhu jsou vzdy mistniho puvodu. Jasani ovsem ponekud ochabuje v okamziku, kdyz clovek prepocita ceny, ktere vychazi ve valne vetsine pripadu vyse, casto vyrazne vyse nez v CR. Samozrejme klicovym faktorem pro porovnani je kvalita, pro jeji zhodnoceni bych tu ale musel zit dele, nakupovat a pouzivat. Kvalitni se mi rozhodne zdaji potraviny a tez zpracovatelske vyrobky, ktere vyuzivaji domacich surovin, jako jsou vyrobky z kuze, drevene a kovove nastroje, apod. (zda se mi, ze se zde pouziva mene plastovych a vice prirodnich materialu), u rady sofistikovanejsich vyrobku si ale nejsem kvalitou brazilske produkce tak jisty. Dle tvrzeni samotnych Brazilcu pak nejkvalitnejsi vyrobky smeruji na export (krome kavy, tu si pry nejlepsi nechaji doma). Veci, ktere vsak uz dovezene jsou, vychazi dost draho. To je cena, kterou Brazilci musi zaplatit za ochranu domaciho trhu. Vyse popsana situace je totiz dusledkem vysokych, pro nektere sektory (napr. zminene automobily ci textil) prohibitivnich dovoznich cel. System zdaneni je komplikovany, existuje tu dan z prumyslove produkce a dale DPH, ktera je promeninliva od jednoho federativniho statu ke druhemu, zatimco v sousednim statu São Paulo plati 11%, zde v Mato Grossu do Sul je to 17%. Rada Brazilcu proto pro soukrome nakupy cestuje i velke vzdalenosti. Mistni v Bataypore nevahaji jet 300 km na paraguajske hranice pro fotak nebo pocitac, paraguajska cla a dane jsou vyrazne nizsi a do limitu 300 USD na osobu je prevoz do Brazilie bezcelni (pro koupi pocitace je tedy potreba vzit do auta vice kamaradu, kazdy papirove koupi na sebe urcity dil). Makroekonomickym dusledkem politiky priskrcovani dovozu a podpory vyvozu je prebytkovy bezny ucet platebni bilance a kurz brazilskeho realu, ktery patri spolu s korunou k nejvice posilujicim menam sveta (zatimco v roce 2003 byl kurz 3 realy za 1 USD, dnes je 1,57 realu za USD).

Jak se tedy zije mistmim lidem? Tezka otazka. Rozdily mezi bohatymi a chudymi jsou obrovske, taktez zeme samotna je rozvinuta velmi nerovnomerne (v hrubych rysech se da rict, ze bohatstvi pribyva ve smeru ze severu na jih). Minimalni cista mzda je 430 realu, takove velmi bezne platy (ucitele, policisti, apod.) se tady pohybuji mezi 1000 a 1500 realy cisteho. Brazilci zaplati na danich a socialnim a zdravotnim pojisteni kolem 40% prijmu, s tim co ovsem dostavaji od statu jsou silne nespokojeni (jak jinak). Uroven zdravotnictvi, skolstvi, bezpecnost a infrastruktura ma jiste znacne rezervy. Krome kriminality zminuji jako nejvyznamnejsi problem korupci. Mentalita lidi je stejne pestra jako slozeni obyvatelstva, zahrnujici cernochy, puvodni indianske obyvatelstvo, potomky evropanu ale treba i velmi silnou japonskou komunitu, plus samozrejme vsechny mozne kombinace mezi nimi. V mnoha smerech ale Brazilie prekvapi: elektronicky volebni system, povinnost politiku predkladat prehledy majetku na zacatku a konci mandatu, prime TV prenosy ze zasedani parlamentu, zakony a kampane na ochranu prirody, zakaz detske prace, lek na AIDS zdarma vsem potrebnym, uz 10 let platici zakaz koureni v restauracich (jo, cigarety jsou tu cca 3x levnejsi nez v CR, Brazilci ovsem koureni prilis neholduji)... Brazilie, to jsou lide otevreni, komunikativni, krasni zvenku i uvnitr... A pak tisice a tisice kilometru nadhernych plazi...

Rio Parana

Aktuality z Bataypory

V sobotu jsme jeli rybarit, coz je jedna z nejoblibenejsich volnocasovych aktivit mistnich, pri bohatstvi zdejsich rek a lagun neni divu. Trochu mi to pripadalo jak houbareni u nas – kdyz vis kdy a kam a jak na to, je to skoro jako nakupovani v supermarketu – hodis udici a vytahes rybu. Odpoledne zacalo prset a par hodin (mistnimi uz velmi vytouzeneho) deste promenilo 70 km prasne cesty, co delilo nasi lagunu od Bataypory, v kluzke bahno a nas navrat zpet v rallye. U laguny jsme videli tez kapybary. Mistni o nich tvrdi, ze jsou tupe, a kdyz chteji o nekom rict, ze je osel, nazvou ho kapybarou. Anebo taky Paraguajcem ci Portugalcem, coz jsou hlavni akteri mistnich vtipu a la nase o policajtech.






V praci jsme se presunuli z truhlarske dilny na placek, kde postupne montujeme jednotlive prolezacky. Ke kopani der pro zapusteni nostnych klad do zeme nam byl zapujcen nastroj ve tvaru obrich klesti se dvema lopatkami, se kterym se nikdo z nas jeste nesetkal (viz 2 exemplare v akci na fotce nize). Jestli nekdo vite, jak se to rekne cesky, tak mi dejte prosim vedet, jinac totiz ma pravo vymyslet jmeno tomuto nacini Kuba jakozto (nam znamy) historicky prvni bohemista, ktery zavital do Mato Grossa. Hriste je obehnane plotem, na kterem vetsinu dne visi ruzne deti a koukaji na nas, pridame si trochu jako cvicene opicky. Mezi prvnimi zakazniky temer dokoncene skluzavky byli cteni panove na posledni fotce nize.

O jidle a souvisejicim

Mili pratele, opet se ozyvam z Bataypory, dari se mi dobre. Diky moc za vase zpravy na mailu i zde na blogu.

Pres den stale pracujeme na detskych prolezackach, vecer se kulturne druzime. Tim je vyplnena vetsina naseho casu, a jelikoz clovek musi taky trochu spat, na internet mnoho casu nezbyva.

Laska prochazi zaludkem, to plati i ve vztahu k urcite zemi. Rad bych tedy pojednal v par vetach o mych dosavadnich poznatcich o brazilske kuchyni. Jeste pred tim vsak chci napsat jedno trivialni ale podstatne konstatovani. Brazilie je velice velka zeme plna nejruznejsich paradoxu a co plati v jednom z jejich federalnich statu, v druhem je zase uplne jinak. Zatimco vetsina Brazilcu oznaci kriminalitu jako jeden z hlavnich problemu zeme a v chudych favelach v Sao Paolo ci Riu nabyva krutych podob a velkych rozmeru, zde v Bataypore nase rodina ani nezamyka dum, natoz treba kolo nechane na ulici... To jen takovy priklad ze ktereho chci vyvodit, ze i me postrehy zde se tykaji pouze lokality, casu a lidi, se kterymi jsem se potkal.

Brazilska jidla nejsou pikantni ani zvlast korenena, to bylo jedno z prekvapeni. Verim, ze je to opravdu tim, ze vetsina surovin je zde kvalitni a cerstva a je proste nejlepsi dat vyniknout prirodnim chutim. Zakladem vetsiny jidel je ryze a fazole, dale tez spagety a maniok (blizke nasim bramboram) vareny nebo rozemlety v podobe jakesi strouhanky. Ovsem mistni jidlo neexistuje bez masa. Kolem nas se pasou tisice a tisice krav. Jak pravil Kuba z nasi skupiny, i chleba je zde z hoveziho. Brazilie nikdy nemela nemoc silenych krav, nikoho by nenapadlo cpat do krav neco jineho nez je nechat prirozene past. Ovsem nase kravy by zase nevydrzely mistni podminky, nejbeznejsi plemeno jsou bile kravy s hrbem pochazejici z Indie. A pastviny, aby byly k necemu, se tady musi sazet...

I vitaminy potrebuje clovek, a tak Brazilec radeji vynecha prilohu, nez aby vynechal dostatek cerstve zeleniny. Kapitolou samou pro sebe je veskere exoticke ovoce. Svesticky, hrusky ci jablka byste zde na zahradce hledali marne, zato vsak banany, papayi a maracuji prave dozravaji. Kdyz si v Brazilii nekde objednate dzus, dostanete rovnou celou konvici. Pomerancovy je pry z cerstvych plodu pred vami vymackany vzdy a vsude, casto jsou cerstve i ostatni.

Dalsi z klicovych mistnich plodin, je cukrova trtina. Jeji dvoumetrovy "stonek" se da orezat a vnitrni cast cucat pro osvezeni a energii. Vylisovana stava "caldo de cana" se primo pije, soucasne je ale surovinou pro vyrobu takoveho spektra produktu, ktere zahrnuje cukr, etanol do motoru i nejbeznejsi mistni palenku cachasu.

Pokud jde o napoje, jiste si uhodnete, co je napojem cislo jedna v zemi, kde se snidane rekne cafe de manha, tedy "ranni kava":). Caj zde znamena pouze a jedine mate, tedy napoj z listu rostliny cesmina paraguayska. Pije se budto ve studenem nalevu jako terere, nebo horky zvany chimarrao, podle toho zda se clovek chce prave vice ochladit ci zahrat. Podavani obeho je ritual jak pro spravnou pripravu, tak i pri spolecne konzumaci s prateli. Vsechna piva se zde honosi na titulni etikete slovem Pilsen, tedy plzenskeho tipu. Nejlepsi znackou je udajne Bohemia. Pres toto vsechno vypozoroval muj cesky spoludobrovolnik, ze jeho pocatecni brazilske zaludecni problemy byly prave z piva... Jinak nam tu ale vsem hodne chutna.

Na praxi u truhlare, na exkurzi u kovboju

Nedele 27.7.2008

Jedna z nejlepsich veci, ktera me zatim na ceste potkala, je prace v truhlarske dilne Dona Henriquina. Kazdy den zde spolecnym usilim vytvarime prolezacky pro detske hriste. Je to krasna manualni prace s eukalyptovym drevem, clovek za sebou vidi hned nejake vysledky. Vse je ovsem mozne jen diky tomu, ze mistr trhularsky ma s nami doslova svatou trpelivost - jak slozeni nasi dobrovolnicke skupiny napovida: socialni pracovnik, filosof, bohemista a 2 ekonomove, nejsme pro nej zrovna snadny material:-) Musi nas naucit prakticky vsemu, uz jen to, jak drevo vubec chytit, jak pracovat s jednotlivymi nastroji. Muj slovnik se obohatil o portugalske vyrazy jako lixadeira (bruska) a furadeira (vrtacka), to jsou ted prave nase nejvetsi kamaradky. Prsty mame zatim vsechny:-).




Nejdulezitejsim prstem je v Brazilii palec. I kdybyste neumeli jedine slovo, vztyceny palec vam zajisti zakladni komunikaci - postaci na pozdrav i podekovani. Brazilie je zkratka jednicka.




Vikend jsme z velke casti stravili na farme pani Dolores Batove a jeji dcery Guiomar, opet jsme byli zahrnuti obrovskou pohostinnosti. Nepokryte se vam pochlubim, ze jsem na jejich fazende (mistni slovo pro ranc) spal v posteli samotneho Jana Antonina! Ovsem me nadeje, ze mi v ni ve snu prijde napad na nejaky bajecny podnikatelsky plan, se bohuzel nenaplnily. Snad je to tim, ze jsem do postele ulehal zcela vycerpan po dni, ktery byl ochutnavkou kovbojske prace. Stravili jsme celkem asi 6 hodin v konskem sedle, vic nez ja kdy za cely zivot. Postupne jsem se naucil radit na koni jednotlive rychlosti, intenzivni masazi stehen a pozadi jsem vsak zabranit nedokazal. Objeli jsme jen maly zlomek rozlehlych pozemku, na kterych se pase asi 3000 kusu hoveziho dobytka, a sledovali honaky pri praci. Zapadajici slunce prozarilo nekonecne pastviny - velika zeme.




V knihovne pani Batove jsem objevil take historickou knihu od J.A.Bati, ve ktere popisuje sve postrehy z cesty kolem sveta, kterou vykonal s nekolika dalsimi kolegy na jare roku 1937 (J.A.Bata; Za obchodem kolem sveta, Zlin 1937). Dovolim si nasledujici citaci:




"Proc letim kolem sveta? Protoze potrebujeme svetovy obchod a protoze svetovy obchod nelze delat bez osobniho poznani sveta ... Clovek na takovych cestach poznava lidi, navozuje spojeni a uci se rozumet jejich povaze a smysleni. Bez tohoto osobniho poznani, ohmatani, vyciteni, proziti, clovek v Evrope nechape, co svetovemu obchodu prekazi, a prehlizi okolnosti, jejichz dulezitost mu neni znama ...




Kdo chce delat export, musi chtit pochopit, ze je treba, aby opravdu a s veskerym svym usilim chtel delat export. Bez tohoto odhodlani je skoda se o neco pokouset. Export je velice tezka vec vyzadujici porozumeni ... Exportovat znamena nejen umet dukladne prodavat, ale uciti se kazdy den znovu a znovu. A nebat se vystrcit hlavu z domova ... Kdyz si budeme troufat dostat se do exportu, uchytit se v nem, podari se nam to. - Ne napoprve. - My u nas jsme vzdycky na prvni obchod, at to bylo do kterekoli zeme, doplatili. Na druhem jsme uz vysli a na tretim jsme vydelali, kdyz jsme poctive zpracovali zkusenosti ziskane z obou predchozich obchodu..."