Paraguay mi pripravila jeste jedno prekvapeni na zaver. S evropskou dukladnosti jsem si byl koupit listek na 1500 km dlouhou streku pres pustiny Gran Chaca do bolivijskeho Santa Cruz jeden den dopredu. V sobotu v osm vecer jsem vsak cekal na autobusovem terminalu marne (spolu s jeste podobne postizenym Belgicanem), autobus vubec nebyl pristaven, vsichni krcili rameny a pokladna spolecnosti Stel Turismo byla zavrena. Nezbylo nez stravit v Asu dalsich 24 hodin a zkusit stesti nasledujici vecer. Od prepravce jsme nakonec ziskali penize zpatky, ale uz nic za noc v hotelu, natoz nejakou omluvu. Jak jsem rikal, ze v Paraguayi nikdo nikomu nenadava, tak tentokrat jsem to byl ja. Ale v zaveru me to zase tolik netrapilo, neb ten den me zrovna trapily lehci zaludecni problemy, ktere zakonite musely nekdy prijit, na cestu pres Chaco by vsak nebyly tim nejlepsim spolecnikem. Ono i v Asuncionu jsou verejne zachody s toaletnim papirem jeste vzacnejsi nez odpadkove kose.
Spolecnosti, ktere zajistuji spoje do Bolivie, je vic, evidentne ne vsechny ale funguji spolehlive a nasazuji busy pravidelne. Jevi se mi jako lepsi koupit listek az v den odjezdu a radeji nekolikrat se ujistovat, ze bus opravdu pojede. Muj nedelni spoj nakonec vyrazil, byt o hodinu pozdeji a z bocni ulice za terminalem. Byl ve finale do posledniho mista obsazeny. Spolucestujici Bolivijci cpali vsechna sva objemna a pocetna zavazadla nahoru do kabiny, za chvili tam nebylo k hnuti. Ptal jsem se sam sebe, proc jsem poslusne odevzdal svuj batoh do ulozneho prostoru dole, jak jsem zvykly od nas... Autobus mel WC, ale pouze pro malou potrebu, bez vody a ve 100% tme, detaily radeji popisovat nebudu. Cesta ubihala velmi svizne a v druzne atmosfere na palube, zastavili jsme pouze u supermarketu na vyjezdu z Asu, kde asistent ridice koupil vsem cestujicim dve empanady k veceri, dale na dvou kratkych zastavkach u policejnich stanic (nikde tady se ale nedalo vystoupit), prvni prilezitost ke kousku pohybu a dalsim potrebam nastala ve tri rano na miste paraguayske hranicni kontroly, kde jinak chcipl pes. V sedm rano jsme prekrocili hranice do Bolivie (viz foto nize), skoncil asfalt a zacala nezpevnena prasna cesta. Drobny prach se vznasel i na palube vozidla. Po desti to tu musi byt hodne zajimave.
Nas korab se ritil Chaquem, rozlehlou rovinou zabirajici cele uzemi Paraguaye na zapad od reky stejneho jmena a jeste kus Bolivie a Argentiny. Neprostupny porost z krovin a pro nas exotickych stromu, semtam kaktus, vse alespon v teto rocni dobe hodne vyprahle. Nehostinna krajina velmi ridce obydlena, presto nebo prave proto ukryvajici pribehy a prekvapeni. Kdesi v Chacu jsou prave ted Frycovi u svych Chamacocu. Menonite, clenove protestantske skupiny puvodne ze Svycarska, hledali po celem svete misto, kde by mohli mit svuj maly stat ve state, zit asketickym zpusobem podle vlastnich striktnich pravidel. Za tuto svobodu jsou ochotni platit vysoko (kdyz si predstavim stavnata svycarska udoli s kravickami...), tvrdou praci dokazi i ve vyprahlem Chacu vypestovat zemedelske produkty, jejich mlecne vyrobky jsou vyhlasene v cele Paraguayi a vyvazi se i za hranice ("a duras penas" jsem z casovych duvodu nechal navstevu mesta Filadelfia uprostred Chaca na nekdy priste, par menonitu jsem vsak potkal i v Asu a Santa Cruz - panove vzdy v cistych upnutych kosilich a monterkach a la krtecek, dokud jsem sam nevidel, neveril jsem). A pak vsechny ty nepodlozene povidacky o Chacu, jako ze se zde nachazi tajna americka zakladna pro pripad konce sveta, atd. atd.
Ceste do Santa Cruz vsak jeste nebyl konec. Jen co jsme u mesta Villamontes najeli opet na asfaltku, narazili jsme na zataras z hliny, vetvi a zemedelske techniky. V Bolivii v soucasnosti panuje jiste napeti mezi jihovychodnimi nizinnymi provinciemi a centralni vladou Eva Moralese vysoko v Andach o miru samospravy jednotlivych provincii a hlavne prerozdelovani vybranych dani. Roviny na JV zeme, to je jina Bolivie nez zname z fotek. Zije zde sice mensi cast obyvatel, zato se tu vsak generuje vetsi cast bohatstvi - tezi ropa a plyn, chova dobytek. Toto napeti se v soucasnosti projevuje cerstvou vlnou blokad hlavnich komunikacnich tahu. Nas ridic nam s ledovym klidem oznamil, ze nemuze pokracovat dal a nevi, jak dlouho tu budeme stat, ale ze pry nas hodni stavkujici pustili aspon do mesta, kde je hotel, sprcha a restaurace. Pokracovat do Santa Cruz mozne ovsem bylo, znamenalo to pouzit postupne 5 dalsich vozidel. Mezi kazdou blokadou totiz cile funguji taxikari (stejne jako dalsi prodejci obcerstveni apod), kteri vas prevezou k dalsimu zatarasu, ktery prejdete pesky. Do Santa Cruz jsem takto dorazil po celkem 27 hodinach od vyjezdu z Asu. Chtel bych zduraznit, ze krome stizenych dalkovych presunu neni soucasna situace nijak nebezpecna a vse ostatni funguje standardne. Nemejte vubec zadne obavy. V Bolivii patri stavky a blokady tak trochu ke koloritu a sam Evo, v dobach, kdy stal v cele bojovniku za prava pestitelu koky, byl jejich hlavnim uplatnovatelem. Tak ted se mu to jenom trochu vraci.
PS Muj batoh mi byl z autobusu vydan beze ujmy akorat jinak barevny, pan ridic osobne z nej hadrikem sklepaval poradnou vrstvu prachu.
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat