Hanoj

Opustil jsem preci jen trochu sterilni prostredi kosmopolitniho Hong Kongu a naskocil do Vietnam Airlines pro kratky pohodovy let do Hanoje. Pristavani nad severnim Vietnamem ve me evokovalo zabery z Ceska pri povodnich - vsude kolem vesnic se lesknou vodni hladiny ... jsou to vsak ryzova policka (Vietnam je treti nejvetsi svetovy vyvozce teto stale cennejsi potraviny). Odmitl jsem veskere taxiky, shutle busy a mototaxi a naskocil do mistniho verejneho autobusu, jehoz sofer prikyvl na muj dotaz "center". Nakonec jsem vsak stejne skoncil na motorce, neb z mista, kde me vysadil, nebylo uniku (byt to asi v centru bylo).

V nekterych zemich na svete se jezdi vpravo, v jinych vlevo. A pak jsou jeste zeme, kde se jezdi vsude. Hanojske ulice prekypuji fascinujicim provozem, ve kterem dominuji zejmena mestske motorky, nasledovane s odstupem bicykly (a cykloriksami) a automobily. Vsechny dopravni prostredky praktikuji co bych nazval "obtekani". Napr. i pri odbocovani doleva se zadna zvlastni prednost protijedoucim nedava, proste zacnete pomalou stalou rychlosti odbocovat a protijedouci se vam budou vyhybat po vsech stranach. Totez plati pro chodce, ktery chce "prebrodit" ulici na druhou stranu. Vyda se nejlepe sikmo proti smeru provozu a zachovava pokud mozno stalou pomalou rychlost. Jedinou vyjimkou je prednost autobusu, ten si ji ale zpravidla vynucuje nejhlasitejsim troubenim ze vsech (a take napisem, co maji nekteri na sobe - snad nazvem mistni dopravni spolecnosti - BACHA, coz je specialne pro Cechy). Cestujici na motorce zde vesmes maji prilby, dle zakona je nemusi mit deti do 14ti let(!). Nekteri lidi maji na skutrech rousky ci satky pres oblicej. Domnival jsem se, ze je to kvuli znecisteni vzduchu (ktere zde prekvapive neni az tak hrozne jako maji nektera latinskoamericka mesta). Stejne padnym duvodem se ale ukazal strach ze slunce ... zatimco u nas je "in" pekne opalene telo, v Asii i opalovaci kremy maji "belici ucinky".

Jedna z veselych veci na presunech ze zeme do zeme je potreba ucit se vzdy nove penize a prepocitaci koeficienty. Takze ted zrovna mam v penezence dongy. Jeden dolar je 16600 dongu, coz pekne vychazi tisicovka za ceskou korunu. Hlavne spravne spocitat nuly a nezamenit deseti a stotisicovou bankovku. Minci se v teto krajine vyskytuje pomalu.

Cesi vetsinou pohlizi na Vietnamce jako na trhovce, coz je nase zkusenost s jednou z mala minorit, kterou v nasi zemi mame (s celym polarizovanym spektrem nazoru a radou predsudku, ktere souziti vice etnik v jedne zemi prinasi). Az ve Vietnamu si clovek uvedomi, ze se jedna o narod s bohatou kulturou a historii citajici nekolik tisicileti (tento vyrok ovsem neni z me hlavy, nybrz od jednoho jineho filozofujiciho cestovatele, na jehoz prezentaci o Vietnamu jsem byl jeste v Praze). Maji-li Cesi pro Vietnamce nejaka pozitivni slova, mluvi o jejich pracovitosti. Tu vidim i zde: 88 milionu lidi se musi dost ohanet, aby si vydelalo na zivobyti - naprosta vetsina obchodu a dilnicek je otevrena od rana do vecera 7 dni v tydnu. Vietnamci, se kterymi jsem mohl (doposud) nejak komunikovat, byli velmi pratelsti. Pohostinnost me nedelni pruvodkyne Lindy (pres couchsurfing) nemela mezi (skoda, ze jeji zapas s anglickou vyslovnosti omezoval nas komunikacni radius). Soucasne ale clovek musi byt obezretny na ruzne figle, kdy se snazi vytahnout z bohateho turisty prachy, smlouvat o cenach, prepocitavat vracene bankovky. Ale i to se da brat jako takova spolecenska hra na to, kdo byl zrovna chytrejsi.

Ano, zeme s peticipou hvezdou na rudem poli ma s Ceskem kus spolecne historie. Vietnam v komunistickem zrizeni dale pokracuje, byt jeho cesta vykazuje shodne znaky s cinskou - vyrazne uvolneni ekonomickych svobod a zadrzovani tech politicko-obcanskych. Mozna je to intenzivni ekonomicky rust v poslednim obdobi, ktery se promita do zvysujici se zivotni urovne, ktery zaroven potlacuje touhy obyvatel proti cemukoli protestovat. Soucasne rozhodne neni prijezd do dnesniho Vietnamu navratem do Ceskoslovenska pred rok 89. Dnesni mladi Vietnamci mobiluji jako nikde jinde (sam jsem si za pouhych 100 Kc koupil vietnamskou sim kartu a dostatek kreditu na mistni hovory), surfuji po internetu, koukaji na zpravy BBC a CNN. Rozlicna nabozenstvi jsou povolena. V Hanoji jsem navstivil i Ho-Chi-Minhovo muzeum (s prilehlym mauzoleem, ktere je zrovna v tomto obdobi uzavreno, asi davaji mrtvole novy balsam). Linda mluvila o "stryckovi Ho", cloveku, ktery Vietnam osvobodil, sjednotil a uvrhl na cestu komunismu v jedne osobe, s velkou uctou, vyzdvihujic jeho asketickou skromnost a pracovitost. Na zdech muzea visi jeho citaty, idealisticke komunisticke vety, velmi hezke samy o sobe. Jestli snad nedoslo pri jejich realizaci k nejakym zlocinum se zde nedozvite. Jen tak mimochodem, muj hotel se jmenuje Democracy hotel a na dokumentech ma uvedeno heslo: "independence - freedom - happiness".

Hong Kong

Pokud se presouvate po zemskem globu zapadnim smerem, hraji casova pasma ve vas prospech. Po priletu do noveho mista si posunete hodinky o nejakou tu hodinu nazpet. Je evidentni, ze nelze takto obelstit beh casu setrvale. Kdyz se vydate pres tichy ocean, v okamziku preletu datove cary ztratite rovnou cely jeden den, posunete si datum o jeden den dopredu. Do meho odletu ze San Francisca, ktery se konal kratce po pulnoci z pondeli na utery jsem byl za vami "pozadu" o 9 hodin, utery se mi jaksi nekam vytratilo v oblacich a na asijsky kontinent jsem dorazil ve stredu, nachazejic se nyni naopak o 6 hodin vuci vam napred. Neberte si to osobne:)

Ze domovina hong-kongonske letecke spolecnosti Cathay Pacific nebude jen tak nejaka dira, predvidal uz fakt, ze nas boeing byl nejmoderneji vybavenym letadlem, jakym jsem doposud letel, a v poskytovanem servisu byvala kolonie zvitezila nad svou drivejsi mocnosti (srovnavano s letem British Airways do Sao Paula). Vsak Cathay Pacific taky vyhral cenu za nejluxusnejsi prvni tridu na svete. Ovsem zatezovy okamzik mel teprve prijit.

Po 13ti a pul hodine letu krouzil nas ocelovy kolos nad ustim perlove reky. V Hong Kongu vladlo nepriznive vetrne pocasi. Dvakrat se pokusil pilot o pristavaci manevr, ale byla to jako jizda na horske draze. Lide blinkali do pytliku... i vedle. Z okynka byly videt vlny na neklidnem mori (hong-kongske letiste je nove vybudovane na terenu ukoristenem mori, runway je na obou koncich ohranicena vodou). Po druhem nezdarenem pokusu, kdyz jsme opet nabrali vysku, nam kapitan oznamil, ze letime do Tajpeje. Na Taiwanu jsme dosedli po 15ti hodinach ve vzduchu. Vymenili jsme posadku, doplnili a vyprazdnili prislusne nadrze a po ruznych prutazich vyrazili zdolat HK podruhe. Opet se vse klepalo a po dlouhe dobe jsem zazil, ze po dosednuti na zem lide spontanne tleskali.

Hong Kong je Cina, prefiltrovana pres evropske sitko (jeho "hrubost" nejsem zatim schopen posoudit). Najdete tu elegantni draha shopping centra a luxusni restaurace. Ale take rusne ulice s cinskymi kramky jednim na druhym, neonova blikatka, vyvesni desky sahajici az do poloviny ulice. Jsou zde ultramoderni mrakodrapy, ale taky stare omsele vezaky, z nichz na vsechny strany trci nespocetne boxu s klimatizaci (kdyz je potrebuji opravit, postavi leseni klidne do 12. patra - vyhradne z bambusovych tyci!). Sledovat nocni zarici panorama Hong Kong Islandu pres uzkou uzinu s cilym lodnim provozem (lode tu jezdi jak tramvaje) je lepsi nez televize. HK se rozklada na poloostrove a rade prilehlych ostrovu a ostruvku, tlaci se tu na malem uzemi 7 milionu lidi, a ty vmestnat na chodniky a do ulic neni jednoduche. I muj temny hostelovy pokojik ve 13. patre jednoho z vezaku ma prostoru tak akorat na postel a pri sprchovani v koupelnicce stojim rozkrocen nad misou - prostor je zkratka v HK vzacnym statkem. Ale najdete zde i poklidne mestske parky plne bujne zelene (je zde vhlko a horko; znate ten pocit, vse se na vas lepi...), kde mistni v tiche meditaci cvici tai-chi. Co zbylo ze stare dobre Anglie? Na prvni pohled clovek zaznamena alespon dvoupatrove autobusy (a taky dvoupatrove tramvaje), jezdeni vlevo, nekolikero historickych budov, zalibu v dostizich, trochu anglictiny (v daleko mensi mire, nez jsem si troufl ocekavat, holt 96% obyvatel jsou Cinane).

Po meste vidite zbytky olympijske (a nasledne paralympijske) vyzdoby: konaly se zde konske souteze. Od minule nedele mohou opet v Pekingu fabriky vyrabet, stavby pokracovat, vsechna auta do ulic - skoncila omezeni kvuli potrebe prezentovat Peking jako ciste mesto. Hong-kongskou verejnosti hybe skandal s jedovatymi mlecnymi vyrobky z pevninske Ciny, ktere zpusobily zdravotni problemy nekolika tisicum detem. Nad amoralnosti cinskych vyrobcu zustava rozum stat. A cinsti predstavitele, jako to totalitni rezimy uz mnohokrat predvedly, do posledni chvile zatloukali pred svetem i vlastnimi obcany a propasli tak cas na rychly zasah. Hlavne ze jiz za chvilicku vystreli do vesmiru sveho tretiho tchajkonauta...

San Francisco

Zdravim vas ze San Francisca. Tato zprava bude rychla a strucna, neb zde mam zatim nejhorsi pristup k verejnemu internetu, zlata Bolivie, Paraguay. Americani maji internet doma a na cestach si vozi vlastni notebook. Hodina me stoji 7 dolaru... Ale zrovna ted mi chlapek od vedlejsiho stroje daroval zbytek sveho kreditu, pul hodina k dobru, wow!

Naprosto neekologicky ale po americku jsem si v Los Angeles pujcil auto. Elegantni Hyundai Elantra me spolehlive povozila po kalifornskych dalkach a poslouzila dobre i jako nocleziste. Kdyz mi v pujcovne auto predali, stal za mnou jiz dalsi vuz nazhaveny k odjezdu, tak jsem nemel moc casu a prostoru na manevrovani. Jelikoz manual nikde, musel jsem se zeptat zamestnance z pujcovny, ktera pozice radici paky je pro jizdu dopredu (jine auto nez s automatickou prevodouvkou tu proste nesezenete). Chudak, musel si myslet, ze jsem prave slezl ze stromu a ze sve auto uz nikdy neuvidi... Postupne jsem objevoval na sve Hyundai ruzne vychytavky. Naposled mi horolezec v Yosemitu prozradil, ze me auto ma tez tempomat. A tak se zacala pri jizde flakat i prava noha.:-)

Projel jsem silnici c.1 mezi L.A. a San Franciskem po pobrezi, ruce na volantu se rozhodne neflakaly a oci nenudily. Ostre utesy padajici do kristalove ciste vody Pacifiku. Kdyby se vzala Kalifornie samotna, zaradila by se do prvni desitky nejrozvinutejsich zemi sveta, nekam po bok Italie. Na sve ceste jsem videl urodne sady osetrovane nejmodernejsi technikou, ropne rafinerie, dalnice ctyr ale misty i sesti proude kazdym smerem, slozite viadukty. Minul zname "Silicon valley" cestou k zaoceanskemu pristavu v zalivu San Francisca.

Jsou lide, kteri ziji v Americe leta a po celou dobu se snazi pochopit Americany. Bylo by naivni se domnivat, ze by se mi to povedlo za par dni turistickeho pobytu. Snad jen tedy nejaka drobna pozorovani bez zaruky, ladu a skladu: Cokoli bylo na svete vynalezeno, o cem se ma vseobecne za to, ze to usnadnuje zivot, toho Americane jaksi poslusne vyuzivaji. At uz se jedna o pitome piti brckem, fast foody, automatickou prevodovku, platebni karty, zivot na uver... Americky zivotni styl je hodne drahy, a tak neni divu, ze i kdyz bezpochyby hakuji hodne a jejich produktivita prace je vysoka, maji problemy vse uhradit. Obyvatele tohoto kraje se na sebe skutecne usmivaji. I na precpanych stezkach NP Yosemite je to same "excuse me" a "thank you", kazdy velmi peclive hledi, aby druheho snad nejak neomezil. Nevim, jestli jsou skutecne takovi, ci zda je to jen spolecenska maska; nekomu z nas to muze pripadat jako raj na zemi, jineho by to mohlo iritovat... At tak ci jinak, i pres zakony z posledni doby, ktere postupne oklestuji americkou svobodu, presvedceni, ze kazdy ma pravo zit si podle sveho, pokud respektuje zakony a nezasahuje do svobody druhych, bude stale jeste pro vetsinu mistnich silnym atributem jejich predstavy o "americkem snu". A proto zde naleznete neprebernou smesici lidi vyznavajicich totalne odlisne zivotni styly a alespon v Kalifornii se zkratka nikdo nepozastavuje nad tim, jak a s kym si zije nekdo druhy.

Na zaver jedno obligatni foto, kdo nema rad kyce, primhouri oci:-)

Los Angeles

Mili pratele, zdravim vas z "L.A.", dekuju za mile zpravy od vas. Na sve ceste na sever jsem mel jeste par hodin na ochutnavku hlavniho mesta Peru. Zarivymi barvami hrajici peruanske textilie, kterymi preteka kazdy obchudek se suvenyry, jaksi kontrastovaly s sedou realitou moji Limy, zahalene do nizkych mraku a smogu. Zapasil jsem s mistnim pokrmem cebiche, kteryzto se ukazal byt vrchovatym talirem ze studenych pikantnich marinovanych rybich platku a roztodivnych plodu more (div ze se to vse jeste nehybalo). Kdyz jsem v zoufalosti pozadal slecnu servirku o kousek chleba, zavrtela hlavou a pak mi prinesla jeste jednu mazlavou sladkou bramboru. Bylo mi lito toho, co musela odnest, coz bylo doprovazene v nasi rodine legendarni vetou "pica mucho" a soucitnym pohledem, ze to bylo holt na neboheho gringuita prilis palive.

Nasledoval osmihodinovy prelet do jineho sveta. Nakonec jsem i ja, mlady, svobodny a nezamestnany, navic priletajici z kokoveho kralovstvi, byl vpusten na vysostnou pudu Spojenych statu americkych. Predchazela tomu opetovna procedura foceni a otisku prstu a ne zrovna prijemne otazky pohranicniho oficira.

Priletet z Latinske Ameriky do USA byl dost velky sok. Asi tak jako skocit z jara rovnou do podzimu:-) Nemyslim ovsem zdaleka pocasi ani fakt, ze ceny jsou zde stejne jako v Bolivii, ale misto v bolivanos jsou v USD. Rozdil v zivotni urovni a stylu je propastny.

Stravil jsem zde 2 noci v zidovske rodine Donny a Matta Chazanovych, ktere jsem zkontaktoval pres mezinarodni sit http://www.couchsurfing.com/. Prijali me velice mile, jako clena rodiny. Los Angeles je veliky konglomerat mensich sidel srostlych dohromady. V nedeli jsme jeli na vyjizdku na kolech na plaze v oblasti Venice a Santa Monica. Naprosto souhlasim s tvrzenim, ktere mi pred casem rekla o Kalifornii jedna Americanka: "bez ohledu na to, jaky jsi blazen, muzes si byt v Kalifornii jisty, ze nekde velmi blizko tebe se nachazi jeste vetsi blazen." Na pobrezni promenade v Santa Monica proste jen koukate na lidi a zasnete, co je vse vubec mozne.
Vstoupil jsem na pudu Hollywoodu a hned jsem dostal roli v celostatni televizi CBS. Honorovana sice zrovna nebyla, ale kazdy musi nejak zacit:-) - tvoril jsem publikum v zabavne talk show kalifornskeho Jana Krause. Nevim, jak probiha obdobne nataceni u nas, ale zde to bylo echt po americku - publikum mel na starosti jeden warm-up guy a show-enhancer, jehoz role spocivala v tom, abychom tleskali a smali se dost nahlas a ve spravne okamziky, ktere nam duraznou gestikulaci ukazoval, byt bychom treba vtip nepochopili (a to ja rozumel tak 24.5%). Come on guys, America wants to hear you laugh tonight.

Nasledovat budou dalsi prvni dojmy, ktere ale asi vyzni jako znama klise a toho, kdo uz v techto krajinach pobyval, neprekvapi. V USA je vse velke. Menu nabizi volbu small-medium-big, ale i porce oznacena za malou je vetsi nez kterakoli u nas. Doufejme, ze soucasna krize na Wall streetu zpusobena kolapsem velke banky z duvodu velkeho mnozstvi rizikovych hypotecnich uveru (jejiz ozveny jsou asi citit v rade koutu sveta) nebude mit stejny privlastek...Videl jsem tu tolik tlustych lidi jako nikde jinde. LA je mesto stvorene pro auta. Jemne zeny zde ridi silne vozy. Benzin je na historicky vysokych 3.8 USD za galon (coz jsou asi 4 litry), Americani skripou zuby. Motoriste jsou neuveritelne ohleduplni k chodcum a cyklistum, nikdo tu na nikoho netroubi (zpatky do Latinske Ameriky: troufam si tvrdit, ze jestli hrozi v techto koncinach cestovateli nejake vyrazne nebezpeci, tak to zdaleka neni ani prepadeni ani tropicka choroba, ale kolize s motorovym vozidlem pri prechazeni silnic - auta maji absolutni nadvladu a prednost vcetne mist, kde jsou prechody, nebo pri odbocovani doprava). Oproti predpokladu me zde v L.A. prekvapila kvalita verejnych mestskych autobusu, byt si mistni stezuji, ze jejich sit neni moc husta. Jestli stale jeste plati, ze co se urodi v Kalifornii tak jednou prejde do celeho sveta, tak nase mestske busy jednou budou mit velke obrazovky ukazujici cestujicim krome reklam a zprav i presnou polohu vozidla pres gps.

Bolivie vcera a dnes

Muj motorovy dostavnik se kodrcal krajinou skal, pisku a kameni mezi mesty Uyuni a Potosi, cekal jsem, za kterym balvanem nas prepadnou Butch Cassidy a Sundance Kid. Vsak bylo mi doprano spatrit dominantu mesta Potosi, horu Cerro Rico, po staleti symbol bohatstvi proudiciho ze zaoceanskych kolonii do stareho sveta. Mila je legenda o indianovi jmenem Diego Huallpa, kteremu se zabehla jedna lama ze stada a jeji hledani ho donutilo stravit noc na svahu hory. Kdyz rozdelal ohen, aby se trochu ve vysce 4200 metru ohral, zacalo zpod ohniste vytekat tavicise stribro... Nasledujici historicka realita uz tak mila nebyla. Pro spanelske dobyvatele prahnouci po drahych kovech byl objev udalosti zasluhujici nejvyssi pozornost: od roku 1545 byla zahajena masivni tezba vyuzivajici otrockou praci indianu i dovezenych africkych cernochu, tisice jich umiralo v neuveritelne narocnych podminkach. Za pouhych 30 let od zacatku tezby melo Potosi 120.000 obyvatel, vice nez kterekoli mesto tehdejsiho Spanelska. Potosane tvrdi, ze veskere stribro vytezene z hory by stacilo na postaveni mostu z Ameriky do Evropy a jeste by zbylo stribro na prevazeni. Z ekonomickeho hlediska je zajimave, ze tento priliv "levneho" bohatstvi paradoxne zpusobil postupny upadek spanelskeho kralovstvi, nad nimz kdysi slunce nezapadalo...



V dnesni dobe jsou videt uz jen odlesky drivejsi slavy (impozantni je budova kolonialni mincovny, ktera sveho casu razila spanelske realy s 95% obsahem stribra; nu, a sve dnesni lehoucke mince kupuje Bolivie prave ze Spanelska...), hora je provrtana jak ementalsky syr, stale ale jeste zbyvaji zily stribra, zinku, olova a cinu horsi kvality, jejichz dalsi tezba zavisi na vykyvech svetovych trhu s nerostnymi surovinami. Po historickych kotrmelcich nejsou dnes doly ani v majetku velkych soukromych dulnich spolecnosti ani statu, jednotlive stoly patri drobnym druzstevnim hornikum. V podstate kazdy kopa na svou pest: rano nakoupi na trhu dynamit a koku a rucni praci, ktera se za staleti prilis nezmenila, dobyva sutry z nitra hory. Co se podari narubat, ze ma nejakou cenu, proda na konci sichty slevarnam a shrabne par drobnych.

Ma dalsi cesta smerovala do La Pazu, inverzniho mesta, kde nejbohatsi ctvrti se nachazi nejnize polozene. Propletajic se jeho ruchem, mezi vyvolavaci popojizdejicich mikrobusu, maskovanymi neodbytnymi cistici bot a nekonecnymi trzisti se vsim, co Bolivie nabizi, jsem narazil i na kramek druzstva El Ceibo. Rodiny sdruzene v teto organizaci produkuji v amazonskych nizinach kakao, druzstvo pak z teto suroviny zpracovava cokolady. Diky ciste ekologicke produkci a zpracovani a tez systemu "fair trade" (http://www.fairtrade.cz/) se podarilo s timto produktem prorazit i na evropskych trzich (nektere vyrobky z El Ceiba koupite i u nas) a rada bolivjskych zemedelcu ma tak svuj zdroj obzivy. Clanek dvou Cechu, kteri stravili mezi pestiteli kakaa z El Ceiba 3 mesice (a natocili o tom dokument s nazvem Do vlastnich rukou) je zde:http://www.ekumakad.cz/clanky-a-publikace.shtml?x=2043660

Rad bych si jeste na zaver bolivijskeho pobytu troufl (a to doslova, neb za par dni clovek sotva muze pochopit komplexnost a hloubku problemu) nabidnout vam na tomto poli takovy lehky nahled na zdejsi zamotanou politickou situaci, polarizovanou kroky kontroverzni osoby prezidenta Moralese. A to zejmena proto, ze jsem zde svedkem narustajiciho napeti, jehoz projevy (blokady, vyhruzky a nasili) uz mozna pronikly i do serioznejsich zahranicnich zpravodajstvi.

Jisty prvek sympatie nejde bolivijskemu prezidentovi uprit. Bolivie je latinskoamerickou zemi s nejvyssim podilem indianskeho obyvatelstva, uvadi se kolem 60% (v ostatnich zemich tvori vetsinovou populaci misenci ruzneho pomeru krve indianske a evropske nebo rovnou belosi). Od pocatku spanelske kolonizace (jak mistni rikaji, Spanele prisli s krizem ve predu a bicem za zady; pro ferovost priznejme, ze ne vsichni) zazili tito lide setrvale vykoristovani a ponizovani (az revoluce v roce 1952 priznala indianum volebni pravo, nikoliv vsak pravo byt voleni; teprve ustavni zmena z roku 1995 hovori o Bolivii jako o multietnicke zemi a priznava indianskym komunitam prava napr. vlastnit uzemi). V roce 2005 se tyto komunity chopily prilezitosti a legitimne zvolily do cela zeme jednoho ze sveho stredu. S Evem (i mistni tisk oznacuje prezidenta pouze kresnim jmenem) dostali poprve v historii prilezitost spravovat svou zem lide indianskeho puvodu, byt nekteri z nich maji sotva bolivijskou venkovskou stredni skolu (coz berte jako konstatovani a dusledek vyse popsane situace, aniz bych se chtel kohokoli dotknout). To, ze cela Bolivie v jiste euforii a ocekavani dala Evovi sanci (a stejne tak svet vcetne mezinarodnich instituci), je zrejme z toho prosteho faktu, ze uz stoji v cele zeme tretim rokem. Na bolivijske pomery dlouha doba.

Nyni se ovsem zeme nachazi rozdelena. Odpurci vycitaji Moralesovi, ze neni prezidentem vsech Bolivijcu, ale jen svych lidi. Skutecne navrhy typu, ze kazdy, kdo se chce uchazet o verejnou funkci, musi ovladat krome spanelstiny jeste jeden z domorodych jazyku, jsou prevracenim situace, ze ktere Bolivie v roce 1995 vybredla. A jeho vylety do Lybie a Iranu mu na seriozni reputaci rozhodne nepridavaji. V ekonomicko-politicke rovine vede Evo (a jeho strana MAS - movimiento al socialismo) zemi doleva. Levicove smysleni je u prostych Bolivijcu caste a nelze se zas tak moc divit. Cca. 60% obyvatel zije v chudobe a rozdeleni bohatstvi je zde extremne nevyrovnane, zejmena v nizinnach na vychode patri jednotlivym lidem plochy, ktere by v CR tvorily cele okresy. Rada z techto rozlehlych urodnych teritorii na vychode byla v letech 1960-90 darovana tehdejsimi vladami vymenou za politickou podporu a stranicke zasluhy.

A tak jsme se dostali k penezum. V soucasne dobe stoji proti sobe vychodni nizinne provincie a zapadni nahorni plosina. Zatimco tradicne byly hory diky mineralum bohatsi, v poslednich desetiletich se teziste presunulo (a to Bolivie uz v historii jeden takovy presun zazila, a jeste se uplne nezahojil - kdyz zacala upadat tezba stribra a nahradil ho cin nalezajici se vice na severu, prislo nakonec zuby nehty branici se Sucre o postaveni hlavniho mesta ve prospech La Pazu). Vychod ma plyn, ropu, rozlehle pastviny s dobytkem, rozviji prumysl a vzhlizi do sveta. Za jineho usporadani by mohl byt tento region tahounem rustu cele zeme. Evo chce ve svem narhu nove ustavy omezit mnozstvi pudy vlastnene jednim clovekem a zvysit prerozdelovani zdroju ve prospech chudych oblasti. Ze se to vychodu nelibi, je nasnade. Chteli by minimalne vetsi autonomii svych departamentu, sami si nakladat se zdroji na svych uzemich a ridit svuj rozvoj. Ze by navic zahranicni ropne spolecnosti, jejichz investice uz byly Evovym castecnym znarodnenim ohrozeny, vsadily na kartu nezavislosti vychodni Bolivie? Ze by USA, ktere s nastupem Eva ztratily svuj tradicni vliv na vladu teto zeme, nasli nove spojence v nizinach (jak tvrdi Evo a na zaklade toho predevcirem vyhostil americkeho velvyslance)? At tak nebo jinak, vlada v La Pazu na jedne strane a "hejtmani" 5 nizinnych provinci spolu doposud odmitaji jednat, v poslednich 2-3 tydnech stupnuji agresivitu svych prohlaseni a manipuluji lidi k radikalnejsim a agresivnejsim krokum. V poulicnich stretech obou taboru na vychode zeme zemrelo vcera 10 lidi. Na obou stranach barikady mi lidi rikali, ze ne jeste zdaleka bezprostredne, ale existuje jiste nebezpeci vzniku obcanske valky v Bolivii. A to by bylo to nejhorsi, co by mohlo tuto zkousenou zemi potkat.

Uf, gratuluju vsem, co to docetli az sem, a slibuju, ze uz vicekrat se nebudu poustet do rozboru politicke situace.

Altiplano

Rozloucil jsem se s rozpalenou Trinidad a po bezmala dvou mesicich stravenych v rovinach zamiril do hor. A jsou to hory s velkym A. 12 hodin se skrabal nas autobus serpentinami po ubocich andskych velikanu, az jsme zdarne zakotvili v La Paz, bolivijskem hlavnim meste znamem svou nadmorskou vyskou 3600 m. Z hlubin batohu jsem vylovil kulicha a v mrazivem ranu sledoval zasnezeny volkan Ilimani tycici se ve smogu nad mestem do vysky 6402 m. Touzil jsem po Altiplanu tolik, ze jsem vynechal zastavku v teplych, vhlkych a urodnych udolich na vychodnich svazich And, ktere spolu s nahorni plosinou a amazonskou nizinou patri ke trem zakladnim biotopum, ktere se nachazi v Bolivii. V techto udolich zvanych Yungas (a jizneji region Chapare) se nejlepe dari bolivijske koce. Tu znala uz incka smetanka, paradoxne to vsak byli samotni Spanele, kteri si vsimli, ze jimi vykoristovani indiani vydrzi v dolech dele, pokud zvykaji koku, a podporovali jeji rozsirovani. Ze koka nerovna se automaticky kokain, jak se situace tradicne jevi ze severoamericke perspektivy, v tom davam panu Moralesovi za pravdu.

Na samotne nahorni plosine Altiplano by uz koka nevyrostla, stejne tak jako rada dalsich plodin potrebujicich mirnejsi klimaticke podminky. Pestuje se tu obilnina quinua, kterou znaji cesti odbornici na vegetarianskou stravu a jejich pratele:-). A tato krajina je skutecnou domovinou a pravlasti brambory. Pak jsou tu kilometry a kilometry suchych plani, na kterych se pasou lamy. Lide jsou koncentrovani do nekolika mest, drobne obce maji domy z nepalenych cihel ci kamenu a nektere stale jeste cekaji na zavedeni elektriny.

V La Pazu jsem se prilis neohral a zamiril, v tuto chvili ciste turisticky "on the gringo track", do jihozapadniho cipu Altiplana, kde se nachazi solna plan Salar de Uyuni. Nejbeznejsi a soucasne tez nejracionalnejsi zpusob pristupu je zakoupeni 3denniho tour po prirodnich krasach oblasti v jeepu. Nahorni plosina je obkopena vysokymi pohorimi a tvori tak bezodtokovou oblast s radou jezer a lagun, casto s vysokym obsahem ruznych mineralu vyvrelych z volkanu, ktere celou oblast modelovaly. Jedno z velkych jezer, ktere v davne historii vyschlo, vytvorilo 12.000 km2 rozsahlou solnou plan, uplne zkamenele bile more. Jste tam jen vy, bila plocha pod vami, modre nebe s ostrym sluncem nad vami a to je vse. Jeste vice na me pak zapusobily doposud tekute laguny jizneji u hranic s Chile, ktere diky mineralum hraji vsemi barvami a jako tresnicka na dortu je zdobi ruzovi plamenaci, kteri jsou schopni zit a prosperovat v techto velmi drsnych podminkach.


Salar de Uyuni z "ostrova" Isla Incahuasi

Bylo nas 6 turistu v jeepu, v pustoprazdne krajine zcela odkazanych na naseho ridice, pruvodce a kuchare v jedne osobe (tour zahrnuje prepravu, jidlo a ubytovani). Senor Franz byl ten, kdo rozhodoval, kdy a co budeme jist, kam slozime hlavu a kdy budeme vstavat. Vecer uz gringuitos unaveni celodennim focenim vrceli hlady, nicmene kureci paraty v polivce nesnedl z nas nikdo - hle, nebylo to s tim hladem tak zhave. Prvni noc jsme spali v hotylku postavenem z cihel vyrezanych ze Salaru, slepenych solnou maltou. Stul, sedatka, postele, vse kam jste se podivali, bylo ze soli (OK, zachodova misa byla keramicka:-). Paradoxem pak bylo, ze jidlo nebylo rozhodne presolene a na stole jsme realne postradali slanku... mohli jsme tak maximalne olizovat stenu. Druha noc byla mirne krusna, v jednoduche ubytovne v nadmorske vysce 4300 m. Na sobe vse, co se dalo. Kdyz jsme v sest rano jeste za sera a v devitistupnovem mrazu nasedali do auta, zeptal se nas ridic, jak jsme se vyspali. Nejak jsme se nemeli k odpovedi, tak to musel zhodnotit sam: Falta un poquito. Es normal. - Kousicek (spanku) vam chybi. To je normalni.


Flamenco

Adopce v Bolivii

Nachazim se v Trinidad, hlavnim meste bolivijskeho departmentu Beni. Celkem se tu zdrzim asi tyden, neb zde je druha oblast, kde Cesi podporuji deti z chudych rodin prostrednictvim programu adopce na dalku od plzenske charity, a i zde se snazim navstivit jednotlive komunity, vyfotit deti a prostredi, ve kterem ziji. Na rozdil od Asuncionu se zde deti nachazi asi v 7 vesnicich rozprostrenych na plose o polomeru do 150 km od Trinidad.

Pisu vam, ze jsem poprve na vlastni kuzi pochopil, jaky je to luxus mit asfaltove silnice. Dopravni moznosti v Beni jsou zoufale, silnice prasne, pres reky nejsou mosty, musite na drevenych pontonech. Nektera mista se daji rozumne dosahnout pouze malym letadlem. Beni je nizinna oblast na severovychode Bolivie, patrici geograficky do Amazonie. Castecne sem jeste zasahuji prirozene travnate roviny "pampas", vetsinu uzemi vsak pokryva doposud panensky a neprostupny prales, ktery je vskutku fenomenalni. Clovek zira na ty mohutne stromy v nemem uzasu. I zde jsem vsak byl na vlastni oci svedkem kaceni pralesa za ucelem ziskani dalsich ploch pro pastvu a policka. V obdobi destu se pravidelne znacna cast Beni (rikaji kolem 100.000 km2) ocita zatopena a cesty totalne nesjizdne. Vesnice San Jose de Kavitu neni zpravidla pristupna 3 mesice v roce, leda na kanoi. Lidi zde v domacnostech nemaji elektricky proud, diesel motor se porouchal pred rokem a neni na to poridit novy (jeden maly motor plus slunecni kolektory maji jeptisky pro kostel a internat, u nich jsem jednu noc spal). Vodu nosi rucne z reky, od lonska maji doma aspon filtry, pres ktere nechavaji vodu na piti prekapat. Ve vesnici je na 60 rodin 1 auto a par motorek, neni zde obchod a lekar jen obcas. Skola je budova z rakosi, hliny, dreva se strechou z palmovych listu (jako vetsina budov ve vesnici), ma nekolik trid, prasnou podlahu a neuplne zdi, takze je naprosto vse mezi tridami slyset. Lidi jsou prosti, mili a hostu nabidnou, co maji nejlepsi. Vsichni jsou zemedelci samozasobitele, pestuji na svem policku maniok, banany a ryzi, nekdy kakao. Sem tam ma nekdo kravu, vse pro vlastni potrebu. Kdyz se jim podari dopravit prebytky do nejblizsiho vetsiho mesta na trh, vydelaji si nejake pesito.

Kamion na privozu

San Jose del Kavitu

Pro samotne hlavni mesto Trinidad byste asi nasli dost duvodu, proc ho oznacit za diru: vede sem jedina cesta, ktera se da oznacit ve vetsine useku za asfaltovou (ze Santa Cruz), neni zde kino ani supermarket (nakupuje se na trzisti a v drobnych obchudcich, vsechny maji zoufale stejny sortiment), kdyz se vsak vracite z nejake vesnice, touzebne vyhlizite "Trini" jako velkomesto. Zakladni dopravou jsou po meste motocykly, moto-taxikar se pozna tak, ze ma (naprosto libovolnou) ksiltovku. Prilby? Nenechte se vysmat.

V Bolivii si pripadam bohaty, jak jsem to jeste nikdy nezazil, az je mi to nekdy trapne. Napr. za 11 hodin v dost pohodlnem nocnim autobuse (asi 550 km se spolecnosti Nino Divino, tedy "bozske dite") ze Sta. Cruz jsem zaplatil 50 bolivianos, tedy cca 110 Kc. Jidlo je tu velmi levne. Musite soucasne na vse pocitat dost casu, zejmena na prepravu, veci tu funguji po bolivijsku. Auto-taxi mezi mesty ceka s odjezdem tak dlouho, nez se uplne naplni. Do hodne odlehlych mist lidi cekaji i vice dnu, nez se nahromadi posadka. Do auta dokazou nacpat neuveritelne mnozstvi pasazeru a nakladu, kdokoli zamava po ceste, tak se zastavi, nove prichozi se slusne pozdravi s ostatnimi cestujicimi a sednou si jim na klin. Auto jede tak sedesatkou, bud vic nevytahne, nebo to nedovoli silnice (kdyz vas na prasne ceste nekdo predjede, musite prakticky zastavit, protoze pro prach neni nic videt) nebo ridic setri benzin.

Uz brzy bude ananas